výlet do USA s Trey 2007 *** Australský ovčák

Když jsem byla v roce 2005 s Trey na ASCA Nationals, jako obvykle se rozhodovalo, kde se tato akce bude konat ob rok, tedy v roce 2007. Po zasedání výboru se výstavištěm velmi rychle rozšířila zpráva, že v roce 2007 se ASCA Nationals bude konat v Augustě ve státě New Jersey. To pro mě byla velmi příjemná zpráva hned ze dvou důvodů. Jednak je to na východním pobřeží USA, které je přeci jenom podstatně blíž Evropě, a druhak moje kamarádka Lisa říkala, že přesně ví, o jaké místo se jedná a že nebydlí daleko. A také nás s Dottie obratem pozvala, že s námi počítá ve své domácnosti. Tenkrát jsem si pomyslela, že je to sice fajn, ale bůh ví, co bude za dva roky.

Dva roky uběhly jako voda a my se s Trey opět nacházíme v USA. Tentokrát jsme se vypravily na delší výlet než minule, kdy bylo naší cílem pouze ASCA Nationals a strávily jsme v USA pouze pár dní. Náš program tentokrát zahrnuje nejen ASCA Nationals, ale také máme v úmyslu zúčastnit se AKC výstav a AKC soutěží agility.

Nevím, jak často se dostanu k netu, ale určitě se vraťte, protože se budu snažit s vámi podělit o naše zážitky co nejčastěji.

Středa 26. září

Cestování

New York nás přivítal velmi teplým počasím, ve kterém i v deset hodin večer byly nejvhodnějším oblečením kraťasy. Škoda jen, že jsem si po minulé zkušenosti vzala jen jedny :o). Vlhkost vzduchu je také vysoká, soukromě tomu říkám "stupeň prádelna".

Ve středu po obědě jsme s Trey opustily velmi útulný domeček kamarádky Lisy a vydaly se na sever k nádhernému jezeru Seneca. Zde nás čekají AKC výstavy i agility

Ve čtvrtek nás čekalo naše první vystoupení v AKC ringu. Byla jsem ráda, že pro nás byl na programu jako první běh v Novice Jumpingu, kde mohla Trey trochu vybít nahromaděnou energii po dlouhém cestování. Povedlo se jí to opravdu dokonale, jak jsem později zjistila, neboť svůj běh vyhrála s náskokem 7 vteřin před psem, který skončil na druhém místě.

Pak už bylo nutné se rychle připravit do výstavního kruhu. Trey získala 2. místo ve třídě Open Red. Posuzovala Mrs. Jean Fournier.

Náš druhý běh, tentokrát v Novice Agility - tady tomu říkají Standard - dopadl podobně jako ten první. Jen s tím rozdílem, že Trey tentokrát vyhrála o 12 vteřin. Vzhledem k naší menší diskuzi na stole, mě to dost překvapilo. Rozhodčími byli Jack Cadalso a Christine Miele.

Mimochodem - stůl je tady samozřejmou součástí každého Standard parkuru bez rozdílu úrovně. Čas měří elektronickou mírou, ale na stole rozhodčí klasicky počítá. AKC má 5 velikostních kategorií a skladba plemen je zde podstatně pestřejší než u nás.

Tuto výstavu i závod agility pořádal Finger Lakes Kennel Club v parku zvaném State Sampson Park na břehu jezera Seneca.

V pátek ráno jsme si trochu přispaly, protože měření, kvůli kterému jsme musely ve čtvrtek přijít velmi časně, platí pro všechny 4 dny. Opět se nám křížila výstava s Jumpingem, ale všichni jsou tady velice ochotní a na požádání nás nechali běžet jako první, i když se mělo začínat nejnižší kategorií a jen kvůli našemu běhu zvedli překážky výš.

Pak už jsme se s Trey šly připravit do výstavního kruhu. Nepíší se zde posudky a posuzování jde opravdu rychle, i proto jsme všechno stihly. Trey se opět umístila na druhém místo ve třídě Open Red. Posuzoval Mr. Walter J. Sommerfelt.

Po návratu k parkuru agility jsem zjistila, že se včerejší situace opakuje a Jumping jsme opět vyhrály. Jako poslední běh byl Novice Standard. Bohužel Trey přeskočila zónu na áčku. Sice jsme získaly 2. místo, ale bohužel bez tzv. "Q". Na titul jsou potřeba 3. No nevadí, zítra je taky den a vlastně jsme tu až do neděle. Rozhodčími byli opět Jack Cadalso a Christine Miele.

Tuto výstavu pořádal Elmira Kennel Association. Závody agility Finger Lakes Kennel Club.

Přes den se přihnal desetiminutový slejvák, ale po skončení závodu se rozpršelo opravdu hodně a přidala se i bouřka, takže z naplánované procházky kolem jezera nebylo nic. Ovšem z bezpečí auta vypadaly blesky nad jezerem opravdu úžasně!

     V sobotu se náš program opakoval, protože agility má pevný harmonogram po celé 4 dny. I ve výstavním kruhu přicházíme na řadu více méně ve stejnou dobu. Jen tentokrát to příliš neodsýpalo na Jumping parkuru. Možná proto, že je víkend a bylo více závodníků. I počet vystavovaných psů se zvýšil. Rozhodla jsem se zariskovat a Trey napřed vystavit a doufat, že parkur bude ještě stát, až se vrátíme.
     Jsem moc ráda, že náš souboj s profi hanlery, jichž je ostatně naprostá většina, ne-li všichni, pro nás skončil vítězně a Trey svoji třídu Open Red vyhrála. Tentokrát jsem ani nepočkala, jak to celé dopadne, a po soutěži o Winners Bitch jsem se rychle vrátila k parkurům.
     Můj risk se povedl a ještě jsem měla čas se v klidu převléknout a prohlédnout si parkur, zatímco měnili výšku překážek. Trey tento Jumping vyhrála a získala třetí "Q" a tím i titul NAJ. Zítra si vyzkoušíme úroveň Open. Ve Standard běhu jsem si hodně dávala záležet na zónách a šla jsem až tak daleko, že jsem porušila své zásady a Trey slíbila podělit se s ní o grilované kuře k večeři. Na jídlo Trey slyší výborně, takže druhé "Q" bylo naše a k němu i první místo. K mému překvapení to žaludek i střeva Trey ustály bez sebemenšího zaváhání....
        Tuto výstavu i závod agility pořádal Onondaga Kennel Association, výstavu posuzoval Mr. P. Levi Marsman a agility rozhodčí Jack Cadalso a Susan Bankauf.

Neděle 30. září

Reserve Winners Bitch, NA, NAJ

Neděle byla naším posledním dnem v překrásném Sampson State Parku. Protože Trey v sobotu splnila podmínky pro přestup do Open v Jumpingu, přesunula jsem ji na neděli do této kategorie. To nám dalo také více času na výstavu, protože Open Jumpers byl na programu jako první. V klidu jsme odběhly a opět tento běh vyhrály.

Měla jsem dostatek času připravit Trey do výstavního kruhu a ještě k němu dorazit před začátkem posuzování australáků. Tentokrát jsem měla čas si posuzované psy pořádně prohlédnout a velmi často jsem se shodla s výběrem paní rozhodčí Ms.June A. Penta. Jako obvykle Trey nastoupila do Open Red a vyhrála nejen tuto třídu, ale také vzápětí získala titul Reserve Winners Bitch.

Po skončení posuzování australáků jsme se vrátily k agility parkurům. Posledním během dne byl Novice Standard. Vidina zbytku kuřete evidentně stále fungovala a Trey v tomto běhu získala třetí místo. Nedá se nic dělat, do příště si budeme muset pořádně natrénovat stůl, který sice v našich řádech je, ale většina rozhodčích ho nepoužívá, takže ho ani netrénujeme. Díky stolu jsme ztratily trochu času, nicméně jsme získaly třetí "Q", takže příště už nastupujeme i v Regular do kategorie Open. Naše výprava do těchto končin tedy skončila úspěšně a Trey si za své jméno připsala tituly NA, NAJ.

Po skončení závodu nás čekala dlouhá šestihodinová cesta zpátky do New Jersey.

AKC Romulus September 2007

Naše dosavadní sbírka tzv. ribbons. A to ještě není úplná ....

Pondělí 1. října

Únava si vybrala svou daň

Po šestihodinové jízdě a čtyřhodinovém spánku jsem se opravdu necítila příliš ve formě a myslím, že i Trey už byla unavená. A to nás čekal nejrušnější den z celých Nationals. V pondělí ráno jsme vpadly přímo do středu dění, protože ASCA Nationals běžely již od soboty. Měly jsme na programu 4 běhy agility a výstavu. Stejně jako minule v Connyers i zde se běhalo zároveň na 3 parkurech. Bohužel se nám díky tomu sešlo hodně věcí najednou a tak jsme 3 běhy a výstavu musely zvládnout během 90 minut!.

Téměř zároveň probíhala prohlídka parkuru v Open Gamblers a Elite Regular. První běh, ve kterém jsme přišly na řadu, byl Open Gamblers. Trey se umístila na 4. místě. V Elite Regulars Trey opět přeskočila zónu na áčku a bylo z toho 21. místo. Pak jsem si ještě bleskově prohlédla první kolo Elite Jumpers běhu a hned ho odběhla. Trey shodila jednu laťku, čímž jsme se umístily na 20. místě. Nicméně mě velmi potěšila 8. nejrychlejším časem v poli 34 startujících v této nejvyšší úrovni, kde každý druhý pes je ATCH (Agility Trial Champion).

Intact Regular Bitches posuzoval nám už známý Richard Pittman, se kterým jsme se setkali již v dubnu v Belgii jak v kruhu výstavním, tak na parkuru. Výstava se odehrávala ve 4 výstavních kruzích. Bylo velmi těžké odhadnout, kdy naše třída přijde na řadu, protože hned ráno jsem se dozvěděla, že náš rozhodčí zároveň závodí v agility a posuzování bude přerušeno, aby mohl běžet. Původně měl výstavu posuzovat rozhodčí Sam Magazzine a ke změně došlo na poslední chvíli. Každopádně mám ráda rozhodčí, kteří nejen posuzují ostatní, ale také se sami aktivně účastní soutěží. Bylo docela zajímavé vidět na agility parkuru běžet ze všech sil pána v bílé košili a černých kalhotách od obleku... Nakonec to dopadlo tak, že třídy Open Black a Open Red byly posuzovány po přestávce na oběd, během které jsme s Trey stihly odběhat naše tři běhy, i Richard si odběhl jeden. Třída Open Red čítala 12 fen včetně Trey, která pana rozhodčího tentokrát bohužel nezaujala. Ani jsem se moc nedivila, protože únava z ní přímo čišela a svůj věčně rozesmátý obličej tentokrát někde zapomněla.

Později odpoledne jsme měly na programu ještě druhé kolo Elite Jumpers. V tomto běhu Trey shodila dvě laťky a skončila na 20. místě. Jakmile jsme měly s Dottie odběháno, vrátily jsme se k Lise domů. Uložily jsme psy a vydaly se na pozdní večeři. Doufám, že nás tentokrát o něco delší spánek trochu vzpamatuje.

ASCA Nationals Pre-Show October 2007

na Trey byla únava hodně vidět

Středa 3. října

Závodíme už 7. den v řadě - a úspěšně!

Ve středu začal Agility Trial, který je součástí Nationals. Lze se zúčastnit po dvou bězích v Regular, Jumpers i Gamblers. Účast je opravdu veliká a tak je rozdělen do 3 dnů. Opět byly využity všechny tři parkury. Na jedničce byl postaven Jumping, na dvojce Regular a na trojce Gambler. Tak to také zůstane po celou dobu a budou se po dnech střídat i úrovně. Trey měla na programu Elite Jumpers a protože v Gambleru jsme stále na úrovni Open, tak i tyto běhy. Ráno jsem si říkala, jak asi naše závodění bude vypadat, když obě závodíme nepřetržitě již sedmý den v řadě. Musím říct, že naše výsledky mě opravdu potěšily.

První kolo Gambleru jsme si daly pro zahřátí a získaly 5. místo. Potom jsme se přesunuly k Jumpers parkuru. Tady jsem se opravdu těšila na utkání s domácí špičkou. 5. místo včetně "Q" (vyhodnocují se 4) a rozdíl 1,11 vteřiny na vítěze mě celkem motivoval na odpoledne s tím, že vidina zisku jedné z těch krásných Ribbons a která nám unikla o 0,03 vteřiny (ty nás dělily od čtvrtého místa), byla velmi lákavá.

Odpoledne jsme opět běžely jako první Gamblers a měla jsem velkou radost, že se nám konečně podařilo získat druhé "Q" a tím Trey dosáhla titulu GS-O. Později se ukázalo, že se nám to opravdu povedlo dokonale, protože ke "Q" jsme si připsali i první místo.

Bohužel počasí nebere ohled na to, že je dávno říjen a teploměr den ode dne šplhá výš a výš. Řekla jsem si, že výstava nás čeká až za dva dny a stejně Trey koupel nemine, tak jsem ji před naším druhým Jumpers osvěžila pod hadicí se studenou vodou. Evidentně to pomohlo a Trey vyvinula ještě větší rychlost než v prvním kole. Získaly jsme 4. místo se ztrátou 0,95 vteřiny na vítěze. Mimochodem - prvního kola Jumpers se v naší velikostní kategorii zúčastnilo 40 týmů, ve druhém kole dokonce ještě o 3 více.

Měla jsem radost nejen z našich výsledků, ale hlavně z toho, že je Trey schopná sedmý den v řadě takto závodit v naprosto cizím prostředí a na úplně jiných překážkách, než jaké dosud poznala. Obzvlášť když k tomu všemu přičtu nezanedbatelnou délku cesty a každodenní hodinové cestování tam a stejně dlouhé zpátky k Lise.

Cestou domů jsme se ještě stavili na večeři, abychom oslavili Dottie narozeniny. Netušila jsem, že při americkém systému a doslova blbuvzdorných pomůckách a návodech všeho druhu způsobí v restauraci takové haló, když 14 lidí řekne číšníkovi, že zaplatí jednotlivě či po menších skupinkách. Dalo mu to opravdu zabrat - a to jsme ho varovali předem :o)

ASCA Nationals Agility Trial October 2007

2 parkury těsně za sebou, třetí je v pravo
na parkuru závodí rozhodčí Richard Pittman

Ve čtvrtek nás čekaly poslední dva běhy Nationals Agility Trialu a to 2 kola Regular Elite. Jeden běh dopoledne a druhý odpoledne. V prvním běhu se Trey bohužel nechala nachytat na rozlišení tunelu a kladiny. Jako u všech mých psů je tunel i její oblíbená překážka, takže mu dala přednost i tentokrát přesto, že jsem se ji všemožně snažila dostat na kladinu. Ve druhém běhu se nám vedlo o poznání lépe a získaly jsme 10. místo a také "Q".

Máme za sebou celkem 22 běhů během 8 dnů a když si to tak všechno uvědomím - vedeme si dobře, obzvlášť když přihlédnu k faktu, že jsme neměly možnost sebemenšího tréninku. Ale už jsem jedno místo na trénování našla, určitě se na něj brzy vypravíme.

Dnes se také naplno rozběhla výstava a Regular Classes, takže jsem většinu volného času strávila u výstavních kruhů. V jednom byla posuzována první polovina psů a ve druhém první polovina fen. Teplota stále stoupá a sedět na slunci několik hodin bylo skoro o život. Myslím, že ve stínu bylo poctivých 27°C. Kruhy byly na sluníčku, nikde ani stromeček a stavět altány u výstavního kruhu se tady nenosí. Trey je přihlášená do třídy Open Red, která přijde na řadu jako poslední v pátek. Tentokrát se nám podařilo opustit výstaviště již! v pět hodin, takže jsem měla dost času Trey vykoupat a připravit na zítřejší výstavu.

V sobotu jsme vyrazily strávit náš poslední den na Nationals sledováním závěrečných výstavních bojů. Na programu byl výběr BOB, BOS (Best of Opposite Sex) a BOW (Best of Winners). V USA neexistuje třída šampionů a pokud je pes šampion dané organizace, která výstavu pořádá, soutěží rovnou o titul nejvyšší společně s Winners Dog a Winners Bitch. Na výstavu bylo přihlášeno celkem 50 psů šampionů a 38 fen šampionek.

Nejdříve nastoupili k posouzení psi. Vzhledem k jejich počtů i počasí, které tady stále panuje (už jsem dostala hlášky, že nemám provokovat, ale tady je vážně pořád děsné vedro :o)), byli po společném nástupu rozdělení do 4 skupin. Paní rozhodčí je všechny postupně jednotlivě prohlédla, prohmatala, posoudila jejich pohyb ze všech stran jak individuálně, tak ve skupinách a v každé skupině vybrala ty jedince, kteří se jí líbili k dalšími postupu. Tímto způsobem posoudila všechny 4 skupiny a potom nastoupili všichni, kteří byli vybráni k závěrečnému kolu. Na Nationals se ještě navíc vybírají tzv. Premier Ten - zvlášť u psů a zvlášť u fen. Po zužování výběru zůstalo 11 psů. Ti byli vyzváni, aby se vrátili později.

Stejným způsobem posoudila i feny, které byly rozděleny jen do dvou skupin. Jak u psů, tak u fen ve srovnání s našimi poměry docela dost přihlášených jedinců chybělo, takže každá skupina fen čítala 14 zvířat. Vzhledem k tomu, že dle programu mělo začít finále v Junior Handlingu ve 12:00 h., nezdržovala paní rozhodčí Terri Morgan program užším výběrem a rovnou je po posouzení vyzvala, aby se do druhého kola vrátily všechny.

Přiznám se, že finále Junior Handlingu jsme nesledovaly a šly si raději koupit něco k obědu, se kterým jsme se přesunuly k arénám, ve kterých ještě předevčírem závodili australáci v pasení a ve kterých už momentálně probíhala jakási soutěž koní.

V neděli dopoledne jsme Dottie pomohly naložit do auta všechny její věci včetně psů a popřály jsme jí šťastnou cestu domů do státu Maryland.

S Lisou jsme se rozhodly, že neděli opravdu prolenošíme, neb si to jistě zasloužíme. Ovšem nakonec ji zavolala kamarádka a požádala ji, zda by se u ní nestavila, že by potřebovala nafotit její psy. Tak jsme je naskládaly do auta a vydaly se kamsi na koňskou farmu, kam Lisa pravidelně chodí jezdit. Ukázalo se, že kamarádka fotí zboží pro svůj internetový obchod pro koně a psy. Nakonec se focení zúčastnila i Trey, která klidně chodila s naprosto cizími dětmi, kteří ještě ke všemu mluvili divnou řečí.

Večer jsem strávila s knížkou na zahradě a vychutnávala si nastalý klid, když Dottie odvezla svých šest psů a v domě zbyli již jen tři včetně Trey. Že je už půl dvanácté a čas jít spát, jsem zjistila až pohledem na hodinky, nikoliv díky tomu, že by mi v krátkém rukávu byla zima ;o)

Poslední dobou mi chodí z domova samé hezké zprávy a dnes mi Katka napsala, že s Kidem složili svoji první zkoušku a to ZZO, takže i oni měli úspěšný víkend a moc jim gratuluji!

V pondělí jsem byla rozhodnutá vyrazit na výlet do New Yorku. Jsem v USA už počtvrté a vždy jsem tímto městem jen prosvištěla na své další cestě "někam". Lisa, která už musela do práce, mi poradila, abych se vypravila k Soše Svobody, která je vlastně ještě na území státu New Jersey a na straně New Yorku, na které se nacházíme.

Ráno jsme si trošku přispaly, takže jsem vyrazila až v poledne. Už když jsem přistávala na letišti Newark a viděla pod sebou ty šňůry světel, které se řítily v mnoha proudech, říkala jsem si, že tady řídit auto musí stát za to. A opravdu to stojí, ještě nikdy jsem nejela po dálnici, která má šest pruhů v jednom směru a každé dva vedou někam jinam a ještě ke všemu se všichni řítili víc než stovkou. Nicméně jsem se napoprvé trefila tam, kam jsem mířila a to bylo parkoviště u přístavu, ze kterého odjížděly lodě na Ellis Island a Liberty Island. Loď jezdila každých 45 minut a mně se podařilo přijít akorát 10 minut před odjezdem. Před vstupem na loď panovala stejná bezpečnostní opatření jako před vstupem do letadla. Každý musel projít bezpečnostním rámem a jeho zavazadlo šlo do rentgenu. Na každém rohu stál policajt. Loď napřed zamířila k Ellis Island, který byl prvním místem, které v dávných dobách viděli imigranti připlouvající do USA. Rozhodla jsem se vynechat návštěvu muzea, takže jsem na lodi, která měla zastávku jen 10 minut, zůstala. Loď, na které báječně foukal vítr, zamířila ke své druhé zastávce na Liberty Island, na kterém stojí Socha Svobody. Zatímco na Ellis Island vede jakýsi most, tohle je opravdu ostrov, na který se nedá dostat jinak než lodí. Z fotografií jsem měla tak nějak pocit, že socha je daleko větší, než ve skutečnosti je. Vystoupila jsem z lodi a prošla si tento mrňavoučký ostrov. Škoda, že jedna jeho polovina nebyla veřejnosti přístupná. I tady bylo celkem dost příslušníků policie, jen se mi nezdálo, že by nějak zvlášť pozorovali okolí, spíš se bavili mezi sebou ve skupinkách. Snaha podívat se do Sochy Svobody byla marná, protože bylo nutné mít rezervaci přes Internet alespoň 2 dny předem. Tak jsem si prošla obchod se suvenýry, který byl plný různých předmětů se Sochou Svobody. Obyčejná propiska za 7 USD, no nekupte to.... Lodí jsme pak zamířili přímo do přístavu v New Jersey, bez zastávky na ostrově Ellis.

Cestou zpátky jsem se trefila do pěkné dopravní špičky, kdy lidé odjížděli z práce do svých domovů mimo New York. Na některých místech se zde platí mýtné. Buď můžete mít v autě zařízení, které váš průjezd zaznamená a strhnou vám to z kreditní karty, nebo lze platit v hotovosti. Bohužel se zrovna mýtné nacházelo v místě, kde se sbíhalo hodně pruhů z různých přípojek a i za ním se naopak některé pruhy odpojovaly. Po průjezdu branou jsem si připadala tak trochu jako na hraničním přechodu Rozvadov, jen s tím rozdílem, že se auta nedržela ve svých pruzích, ale každý si to bezhlavě metelil, kam zrovna potřeboval a klidně přejel i 4 pruhy skoro kolmo.

Lisa si šla večer ještě zajezdit na koni, takže jsem se s radostí opět skácela na zahradě s knížkou a třemi psy kolem sebe. O tom jsem se vlastně zapomněla zmínit. Když jsem přiletěla, Lisa měla jen fenku australského ovčáka Gracie, ale zmiňovala se, že za pár dní bude mít ještě jednoho psa, které si bere dospělého od chovatele jako tzv. Retirement Home. Po příletu z Prahy jsem samozřejmě byla unavená a tak jsem o tom příliš nepřemýšlela a řešila jen jiné praktické věci. Když jsem se v neděli pozdě večer vrátila z Romulusu a postupně se přivítala s holkami i všemi psy, došlo mi, že i ten "nový" je mi sakra nějak povědomý a vypadá jako Rickyho bratr Rush. Opatrně jsem svoji domněnku vyslovila nahlas a holky mi se smíchem potvrdily, že se nemýlím a je to opravdu on. Děsně chlupatý, ve velmi výživné kondici, ale je.

Úterý bylo naším posledním odpočinkovým dnem před vypuknutím dalšího kolotoče. Původně jsem měla v úmyslu zajet se podívat po obchodech, ale nakonec jsem usoudila, že bych se zase neudržela a že už takhle všechny ty vyhrané, darované či nakoupené věci budu do svých zavazadel pěchovat velmi těžko a tak jsem si opět ráno pospala s vyhlídkou na zítřejší vstávání ve tři ráno. Bohužel mě vzbudil kravál vedle domu a o chvilku později v kuchyni v přízemí pokřikoval jakýsi cizí chlap, jestli je někdo doma. Celá rozespalá a zmatená jsem sešla dolů a zjistila, že je to řemeslník, který už minulý týden dělal nějaké úpravy ve sklepě a dnes se opět vrátil, aby v tom pokračoval. Lisa se mi o tom ovšem nějak zapomněla zmínit :o) Pána jsem pro jistotu poprosila, aby nevypínal teplou vodu, což udělal minule, a když tak, aby ji nezapomněl zase zapnout, až bude odcházet. Minule jsem to zjistila v momentě, kdy jsem nacpala Trey do vany, zatímco Lisa odjela na nákup.

Program na odpoledne byl jasný, znovu upravit a vykoupat Trey a nějak se pokusit nacpat všechny ty věci do kufru a dvou tašek. Spát jsem šla brzy, abych si před dalším cestování trošku odpočinula.

Středa pro nás začala velmi časně. Když jsem ve 3 h. ráno ještě v mrákotách sáhla po zvonícím budíku, uvědomila jsem si, že už jsem totálně adaptovaná na americký čas a snažila jsem se svoje tělo přesvědčit, že vlastně o nic nejde, že je 9 hodin ráno našeho času. Vzhledem k tomu, že by by nás letadlo asi nepočkalo, jsem přeci jen vstala.

Čekal nás přesun na severozápad USA do státu Idaho. S mezipřistáním v Chicagu jsme to zvládly celkem hladce. Škoda, že moje taška ne. Takže jsem se ocitla v porovnání s letišti, kterými jsme zatím prošla, na malém letišti v Boise s Trey a kufrem. Bohužel v tašce, která nedorazila, jsem měla všechny věci nutné na výstavu jako kartáče, fén, výstavní vodítka a taky svůj kartáček na zuby. Také tam bylo krmení pro Trey. Pravda, tu moji taška nezajímala, její jediný zájem byl se po více než 8 hodinách dostat z přepravky, což reklamace ztraceného zavazadla poněkud zdržela. Nakonec jsem nechala pána na reklamacích, ať si pátrá v počítači bez toho, abych na něj hleděla a šla jsem Trey vyvenčit. Nakonec jsem se dověděla, že taška přiletí další linkou za tři hodiny. Mám špatné zkušenosti z doručováním ztracených zavazadel, tak jsem jim oznámila, že si pro něj přijedu sama. Jela jsem se ubytovat a nakoupit.

Když jsem se na letiště vrátila, zjistila jsem, že desetiminutové parkování zdarma jako na Ruzyni, tu opravdu nevedou. Nechtělo se mi platit za garáže 18 USD, tak jsem se zkoušela na reklamace dovolat, aby mi tašku vynesli ven. Jako naschvál pracovník reklamací zřejmě nebyl zrovna na svém místě. Tak jsem nechala auto na pumpě pod letištěm a nadávajíc jsem se deštěm vydala zpátky, abych zjistila, že pán sice na svém místě je, ale tašku z nepochopitelných důvodů poslali z Chicaga přes Los Angeles. Další varianta tedy byla, že taška přiletí v 7 h. večer. To už jsem rezignovala a řekla, ať mi ji přivezou, že už toho kroužení okolo letiště mám dost. Původně jsem měla v plánu trochu se vyspat a hodlala jsem to dodržet aspoň částečně. Pravda, usínalo se mi špatně, jak jsem si představovala úsměvy profi handlerů, až tam naběhnu se psem na normálním vodítku a který neviděl kartáč dva dny - když se taška neobjeví. Naštěstí mi tašku přivezli. Sice v 9 h. večer, kdy už mi nervy dost pochodovaly, ale přivezli ji v pořádku.

Ve čtvrtek jsme začínaly celkem časně. Čekala nás AKC výstava. Rozpis kruhů, který předem vystavovatelé obdrží spolu s potvrzením o přijetí psa na výstavu, říkal, že bychom měly přijít na řadu mezi 8:30 a 10:15 h. Celou Herding skupinu posuzoval Mr. Arley D Hussin. Trey napřed vyhrála svoji třídu, jako v Romulusu jsem ji přihlásila do Open Red. Po posouzení třídy Open Red Merle se všechny vítězky vrátily soutěžit o titul Winners Bitch. Náš zdejší pobyt pokračoval o poznání příjemněji, než začal včera ztracenou taškou. Trey odešla z kruhu s titulem Reserve Winners Bitch.

Užívala jsem si zbytku volného času a strávila jsem na výstavě ještě dobrých pár hodin pozorováním dění v kruzích i nakukováním profi handlerům pod pokličku při úpravě jejich svěřenců. I když je tato akce co do počtu menší než ta v Romulusu, v počtu profi handlerů si nijak nezadá.

Zítra už nás opět čeká i agility. Závody pořádá Lizard Butte Kennel Club, který pořádá i výstavy.

V pátek ráno jsme kvůli prezenci agility musely na výstaviště dorazit opět brzy. Běhat se ale začalo až hodinu po prezenci a to pouze na jednom parkuru, takže jsme měly spoustu času rozkoukat se. Začínalo se úrovní Excellent a jako první byly na řadě Standard běhy, tedy ty se zónovkami.

Když přišla na řadu "naše" úroveň Open, kam jsme se přesunuly po zisku titulu v Novice, Trey nezklamala a opět skočila zónu na áčku. Nakonec se mi bohužel nepodařilo během našeho odpočinku u Lisy někde potrénovat a hold to bylo vidět. V běhu Open Jumpers jsme získaly 2. místo včetně "Q". Opět jsem ale musela požádat, abychom mohly běžet mimo pořadí, hned na začátku, protože doba vyhrazená pro posuzování australáků, se kvapem blížila. I tady nám ochotně vyšli vstříc.

Již po našem běhu ve Standard jsem se šla zeptat hlavního organizátora, jestli by nebylo možné po skončení závodu někde v okolí potrénovat. Tom řekl, že to zkusí zařídit. Za chvíli se vrátil a seznámil mě s July. Ta mi nabídla, že můžu použít její překážky, které má doma. Takže jsme se domluvily, že na mě po skončení závodu počká, i kdybych skončila na výstavě později. Po odběhnutí Jumpers jsem spěchala upravit Trey. Zkrátím to - dopadlo to pro nás stejně jako včera a Trey si opět odnesla titul Reserve Winners Bitch. Posuzovala Mrs. Joan M Zielinski.

Po skončení posuzování australských ovčáků jsem se rychle převlékla a sbalila a přidala se k čekající July. Jela jsem za ní až k jejímu překrásnému domečku nedaleko výstaviště. To, co jsem uviděla za domem, mi doslova vyrazilo dech. Velká plocha s úžasným měkoučkým úplně zeleným trávníkem a z protější strany ohraničena potokem, ve které nechyběly kachničky. A ani kompletní sada překážek. Potrénovaly jsme si přímo přepychově. Doufám, že to zítra bude vidět.

V sobotu ráno dorážíme na výstaviště tak akorát, kdy pomalu končí běhy Excellent Jumpers. Podaří se nám zaběhnout čistý běh, který znamená třetí "Q" a tím splňujeme podmínky pro titul Open Jumpers. Také jsme získaly 2. místo. Tím, že je sobota, se opět zvýšil počet závodníků, ale tím, že se začínalo Jumpem, jde to rychleji. Takže v klidu stíháme odběhnout i náš Standard běh. Jen jsem požádala, abychom mohly běžet jako první v naší velikostní kategorii. Nakonec se před nás dostal ještě jeden australák, který také spěchal do výstavního kruhu. Vůbec to nevadilo, dnes jdou australáci na řadu jako poslední a vychází to tak akorát.

Takže hned po běhu se opět přesouváme do výstavní haly. Posuzuje rozhodčí s opravdu pejskařským jménem Mr. Basett. Bohužel v plné míře je ukázkovým příkladem varování od většiny mých amerických kamarádů, že červení jedinci to mají v AKC kruzích těžké, protože rozhodčí jsou přesvědčení, že správný australský ovčák je blue merle, případně černý. Ve všech "nebarevných" třídách u něj červení končí na chvostě. Trey vyhrála svoji "červenou" třídu, ale tím to skončilo. V neděli jsem se stavila u kruhu, kde zrovna posuzoval francouzské buldočky a povídala jsem si s handlerem, se kterým jsem se seznámila už ve čtvrtek a který se mě ptal, jak posuzuje. Řekla jsem mu po pravdě svůj názor o barvách. Za chvíli měl na vlastní kůži možnost poznat, že to v případě tohoto rozhodčího platí i u tohoto plemene. Netušila jsem, jaká je ta správná barva u buldočků, ale zatímco jsem tam stála s asistentem dotyčného handlera, který už byl v kruhu, a sledovala, jak vyhrává žíhaný buldoček, dal se s asistentem do řeči jiný handler a potvrdil, že pan rozhodčí upřednostňuje barvu i u tohoto plemene.

Zdá se, že nám včerejší trénink opravdu pomohl a s Trey i díky zvládnutí všech zón bez chybičky získáváme "Q" a také první místo. To jsem ovšem zjistila až po vystavování.

V neděli se opět začínalo během Standard. Byla jsem zvědavá, jestli páteční trénink bude ještě fungovat. July mě opět v sobotu po závodě zvala, jestli se ještě nechci zastavit na další trénink, ale už jsem byla unavená, takže jsem s díky odmítla. Naštěstí si Trey páteční trénink na zónovkách pamatovala, takže jsme získaly "Q" a 2. místo. O to víc mě mrzí, že jsme ho nezískaly i v pátek. Mohly jsme mít Open titul i v této kategorii.

Včera jsme splnily podmínky pro postup v kategorii Jumpers, takže jsem Trey přesunula do úrovně Excellent. To nám krásně zapadalo do programu, protože dnes začínali australáci na výstavě o něco dříve. Parkur nebyl v mých očích těžký, ale bohužel jsem se hnula o vteřinku dřív, než jsem měla, když Trey vybíhala z tunelu, čímž jsem ji nechtěně stáhla od překážky v pořadí, kam ona správně mířila.

V klidu jsme se opět přesunuly na výstavu. Dnešní rozhodčí Mrs. Stephanie Seabrook Hedgepath byla velmi usměvavá a barevnými předsudky netrpěla. Získaly jsme titul Reserve Winners Bitch.

Dneska Ricky oslavil deváté narozeniny. Zprávy z domova praví, že to svému okolí dává pěkně "sežrat", že jsem si dovolila odjet na tak dlouhou dobu bez něj a ještě k tomu s Trey. Ale už se nás brzy dočká a pak to spolu pořádně oslavíme.

V pondělí nás čekalo už jen balení a opravdu dlouhá cesta domů. Nějakým zázrakem se mi opět podařilo zabalit všechny svoje věci, které se ještě po pobytu v Boise trochu rozmnožily. Na letišti jsem vrátila auto a šla nás odbavit. Paní na odbavení vypadala velice schopně, neb dokázala odbavovat i 3 lidi najednou. Celkem se vyrovnala i s faktem, že jsem zavazadla chtěla poslat až do Prahy, ale psa jen do Denveru. Schválně jsem si naplánovala cestu tak, abych měla dost času před opravdu dlouhým letem přes oceán (9,5 h.) Trey ještě pořádně vyvenčit, takže jsem ji chtěla odbavit jen do Denveru s tím, že tam máme 3 hodiny pauzu, takže si ji vyzvednu a potom znovu odbavím. Když došlo na placení cesty za Trey, nastal problém. Paní nechtěla pochopit, že si chci cestu předplatit rovnou až do Prahy a ne jen do Denveru. Pořád mi tvrdila, že to nejde, protože teď letím s United Airlines a potom s Lufthansou. Argument, že jsou obě společnosti v jedné alianci, ani fakt, že cestou do Boise to bylo stejné a to jsme cestu ještě přerušily pobytem v New Jersey a klidně to šlo, prostě odmítala vzít na vědomí. Opět jsem narazila na typický americký postup - s tím jsem se ještě nesetkala a v procedurách to nemáme, tak to prostě nejde. Pojem improvizace tam moc neletí. Mě se opět podařilo osvědčeným asertivním postupem trvání si na svém a žádostí o rozhovor s jejím nadřízeným nakonec dosáhnout svého. Sice mi ještě zkoušela napočítat cenu za velkou přepravku, ale nápis na kennelce "intermediate" ji rychle přesvědčil. Díky tomu a jiným podobným situacím už vím, proč mě můj šéf, Američan, často přivádí k zoufalství svými dost často nesmyslnými požadavky a odmítá se spokojit s odpovědí, že to opravdu takhle nejde ;o)

Letiště všeobecně nejsou moc přizpůsobeny cestování se psem. V Denveru mi Trey přivezli celkem rychle, jako ostatně na všech letištích ji přivezli dřív, než kufry na pásu. Stejně jako jinde byl vozík tak akorát na velikost přepravky. Šla jsem ji napřed rovnou odbavit a domluvit se, kdy nejpozději ji musím "vrátit". Potom jsme šly hledat místo na venčení. Znamenalo to přejet o 2 patra níž a vydat se po silnici podél projíždějících aut ven z letiště. Setkávala jsem se s překvapenými obličeji projíždějících řidičů. Vozík s přepravkou jsem zaparkovala u silnice a šly jsme se projít. Vzhledem k tomu, že na všech letištích neustále zněla hlášení, že opuštěná zavazadla budou okamžitě odvezena a zlikvidována, jsem se snažila pořád držet v rozumné vzdálenosti od vozíku, na kterém jsem měla i tašku, což ovšem příliš neocenila Trey. Procházka v půlkruzích ji přišla divná. Doufala jsem, že můj vozík tak nikdo nebude považovat za opuštěný a vyhnu se případným problémům.

Předání Trey zpět do péče pracovníků letecké společnosti proběhlo už bez jakýchkoliv problémů a také se mi podařilo z Gatu zahlédnout, jak její přepravku opravdu nakládají a dokonce i do správného letadla. Měla tam dokonce společnost dalšího psa.

Bohužel jsme Denver opustily se 45 minutovým zpožděním, což znamenalo ještě větší problémy ve Frankfurtu, než se kterými jsem počítala.

Ve Frankfurtu jsme měli mít původně 70 minut na přestup, což je dost málo. Díky zpoždění, které nakonec bylo 25 minut, mě čekal ve Frankfurtu velký problém. Ještě ke všemu jsme přistáli úplně na konci jednoho terminálu a spoj do Prahy odlétal z konce vedlejšího terminálu. Letiště ve Frankfurtu je jedno z největších evropských letišť. No, zvládla jsem to za 15 minut včetně jízdy vlakem, který tam terminály spojuje. Rovnou jsem u pultu u východu do letadla oznámila, že cestuji se psem a pokud ho nestihnou přeložit, tak ani já nikam nepoletím. Slečna řekla, že to určitě stihnou, protože letadlo právě přistavili a určitě odletí se zpožděním. Šla jsem zaujmout místo u okna, kde jsem měla dobrý výhled na rampu, kterou nakládají do letadla zavazadla a i psy. Rampa tam pořád byla, ale kolem byl stále klid a nic se nedělo. Pak jsem slyšela, že slečna u pultu vyvolává mé jméno, tak jsem za ní šla. Chtěla po mě, abych nastoupila do letadla, takže jsem jí opět zopakovala, že bez psa neletím. Ona mi plynule začala tvrdit, že pes je dávno na palubě a ještě se pro podporu obrátila na chlapa, co tam stál vedle a byl oblečen tak, jak bývají lidé, kteří se pohybují přímo na ploše kolem letadel. Tak jsem jí ujistila, že to určitě není můj pes, protože za těch 15 minut, než jsem tam došla, to nemohli stihnout a od té doby to oknem kontroluji. Pán tomu nasadil korunu, když se mě zeptal, jak je velký můj pes a po odpovědi, že má 20 kg, pravil tak to není on, ten na palubě letadla je malý. To slečnu dost rozčílilo a vyžádala si lístky od mých zavazadel. Ještě jsem jí naivně ukazovala, který je ten od psa, ona na to, že ten ji nezajímá, že ji zajímají ty od zavazadel, neboť tedy neletím a ona moje zavazadla právě nechává vyložit. Tím mě dost pobavila, protože kromě psa nenaložili ani moje zavazadla, což jsem v tu chvíli ovšem považovala za nepodstatné. Mezitím onen pán a její další kolegyně zuřivě telefonovali horem dolem. Pak za mnou pán přišel a řekl mi, že už psa vezou a naloží a ať se nebojím, že na to dohlédne, protože bez jeho souhlasu letadlo neopustí stojánku. Baba za pultem byla protivná a nepříjemná už od začátku, ale pán se mnou jednal slušně a byl od začátku ochotný, takže jsem se rozhodla, že mu budu věřit a vydala se k letadlu. Ostatní cestující už byli dávno na svých místech. Sice jsem měla sedadlo u okýnka, ale bohužel na druhou stranu než byla ona rampa.

Frankfurt jsme opouštěli asi s dvaceti minutovým zpožděním, nicméně v Praze jsme kupodivu přistáli včas. Na Ruzyni jsem se hned po výstupu z letadla zastavila u prvního okna, abych se přesvědčila, že Trey opravdu vykládají. Ještě než z letadla vyjela přepravka s Trey, vyjela moje taška.

Jako obvykle Trey přivezli velmi rychle, i taška se objevila mezi prvními zavazadly, ovšem kufr nikde. Tak jsem po chvíli rovnou zašla na reklamace, ať se mi po něm podívají. Chtěla jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout, aby se Trey mohla po těch mnoha hodinách vyvenčit. Pán mi rychle potvrdil můj předpoklad, že kufr stále ještě sedí ve Frankfurtu. Takže jsem jim dala adresu, ať mi ho přivezou až dorazí.

A proč jsem všechny tyhle manévry ve Frankfurtu podnikala? Je to velmi jednoduché. Když jsme se minule s Trey vracely z USA, mělo to velmi podobný scénář včetně zpoždění letu z USA. Jenže tenkrát jsem paní za pultíkem uvěřila a do letadla nastoupila. I letuška na palubě mi statečně celou dobu lhala, že je vše OK a pes je na palubě. Jenže pak za mnou přišla těsně před přistáním na Ruzyni a oznámila mi, že to není pravda a Trey stále sedí ve Frankfurtu. Je to strašlivý pocit bezmoci a strachu. Začnete přemýšlet, co se vlastně stalo, jestli ji opravdu jen nestihli přeložit nebo je za tím ještě něco jiného, daleko horšího.

Jsem ráda, že už jsme doma. Byl to úžasný výlet, ale také děsný maratón. Před odletem jsem si říkala - 10 výstav a necelých 30 agility běhů za 3 týdny, to je brnkačka. Teď už můžu říct, že není. I když už celkem víte, do čeho jdete, máte tam částečně nějaké zázemí, stejně je to velká zátěž nejen pro člověka, ale i pro psa. Jsem ráda, že to Trey zvládla tak dobře, dokonce bych řekla, že mnohem lépe než já. Časový posun, neustále nové prostředí, cestování do míst, kde nevíte, co vás čeká, spousta věcí je v USA jinak (třeba jenom natankovat auto byl problém, když nejste domorodec a on ten výdejní stojan nefunguje, tak jako jsme zvyklí u nás) ale i třeba to, že mluvíte celou dobu "cizí" řečí, prostě furt ve střehu - bylo to opravdu náročné.

Přivezla jsem si samozřejmě spoustu fotek. Budu tuto stránku ještě doplňovat, ať už o fotografie tak o další zážitky, které se mi do krátkých zpráv nevešly. Nezapomeňte se vrátit!!!

Úplným závěrem bych chtěla poděkovat Slávce, která celou dobu obětavě luštila a přepisovala moje zprávy, zpracovávala fotky a tuto stránku aktualizovala. Slávko, díky moc.

Tyto stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 bodů a vyžadují prohlížeč podporující JavaScript.
Použití jakéhokoliv materiálu z těchto stránek pouze se souhlasem autora!
Copyright © Martina Hodková, 2007



aréna měla všemožná využití
Stihly jsme se vrátit akorát na začátek, kdy se do kruhu vrátily všechny feny a paní rozhodčí svůj výběr postupně zúžila opět na 11. Poté nastoupili do kruhu Winners Dog a Winners Bitch, aby mohli být posouzeni a utkali se o titul BOW. Zvítězila fena. Pak se opět vrátilo do kruhu všech 11+11 psů, kteří postoupili, plus tam zůstala Winners Bitch, která samozřejmě měla dál právo se utkat o titul BOB, či případně o BOS. Došlo k předání kokard všem nastupujícím a z Premier Ten bylo najednou Premier Eleven, neboť ji dostalo všech 11 psů i fen. Poté paní rozhodčí předala kokardu feně z BOW a nastala chvilka napětí, kterým směrem se vydá s kokardou za BOS. Dostala ji jedna z fen šampionek. Zcela logicky potom rozhodčí zamířila do druhé poloviny dlouhatánské řady, ve které stáli psi. Co k tomu dodat - vítězný pes měl jednoznačně nejlepší pohyb ze všech. Sama pohybu přikládám velký důraz, ale podle mého názoru by vítěz tak prestižní akce měl mít i něco víc než nejlepší pohyb. Pak už nezbylo, než sbalit si všechny věci, které jsme v areálu ještě měly, rozloučit se s přáteli a vyrazit na cestu domů. Byl to opravdu vyčerpávající týden, který jsme si báječně užili. Jen jsem si dost často přála, aby program nebyl tak bohatý a já stihla vidět všechny psy, které jsem si z nějakého důvodu chtěla prohlédnout opravdu zblízka. Winners Dog: Bayshore Saint Blaise Reserve Winners Dog: Betcha To The Punchline Winners Bitch a BOW: Propwash Riddle Reserve Winners Bitch: Paradox Party Wish BOB: Ch. Stormridges He's All That BOS: Ch. Northbay's Thru Th Looking Brass


paní rozhodčí Terri Morgan s Winners Dog: Bayshore Saint Blaise a Winners Bitch a BOW: Propwash Riddle


BOB: Ch. Stormridges He's All That		BOS: Ch. Northbay's Thru Th Looking Brass

Během dne se ke mně dostala další zpráva ze "zámoří". Grek získal na Mezinárodní výstavě v Českých Budějovicích ocenění Výborný 1, CAC a Andra jr. získala ocenění Výborná 1, CAJC. Gratuluju majitelkám, které to tentokrát musely zvládnout beze mě a povedlo se jim to na jedničku. Holky, gratuluji a také děkuji paní rozhodčí Libuši Ubrové!



Trey se i přes tropické vedro hezky vystavovala		rozhodčí Carol Earnest (kennel Starswept v Kalifornii) při prohlídce Trey



ostrov Ellis - prvním místo, které v dávných dobách viděli imigranti připlouvající do USA		na obrázcích vypadá větší, než ve skutečnosti je

Naposledy změněno: 22.10.2007