USA 2010 

Den první

A je to zase tady, po mnoha měsíčním plánování, přípravách atd. opět vstávám před třetí hodinou ráno, abychom si s Trey udělali další "výlet" do její rodné vlasti. Naší první zastávkou je již vyzkoušená AKC akce v Boise ve státě Idaho. Z Prahy vyrážíme přes osvědčený Frankfurt a Denver do Boise. Na každém z letišť máme mnohahodinovou pauzu, abych mohla Trey pokaždé vyzvednout a pořádně vyvenčit. Ve Frankfurtu se nám cestování snažil "zpestřit" pán u přepážky, který mi při odbavování Trey na další cestu tvrdil, že moje kufry jsou stále ještě v Praze - připravil mi docela horkou chvilku, ale o chvíli později mi jiná pracovnice u přepážky, kde se reklamují zavazadla tvrdila, že to není pravda a kufry čekají na naložení do letadla do Denveru. To stejné mi tvrdila pracovnice Lufthansy u východu do letadla, tedy, že kufry jsou už na palubě stejně tak jako Trey. V Denveru jsem po nezbytných formalitách s imigračními úředníky - pokaždé se na mě dívají se slušným údivem - s napětím stála u karuselu a čekala jestli se moje zavazadla objeví nebo ne, zároveň jsem pokukovala po přepážce, kde se měla objevit kennelka s Trey. Napřed se objevila Trey, která vždycky nelibě nese zdržování s kufry, když ona už chce ven z bedny, a po chvíli téměř za sebou i moje zavazadla. Následoval nezbytný rentgen zavazadel - máte-li s sebou psa nebo dítě, jste snad automaticky kontrolováni, zda nepřivážíte nějaké potraviny, což je striktně zakázáno. Pak ještě rychle odbavit zavazadla na poslední let a hurá ven.

Denver nás přivítal krásným slunečným počasím a teplotou na tričko s dlouhým rukávem. Je také načase se poohlédnout po nějaké večeři pro Trey, která by ji nasytila, ale nerozházela zažívání. Po krátké obhlídce co letiště nabízí, padla moje volba na pravý americký bagel - samozřejmě suchý.

Poslední let naštěstí proběhl hladce a dokonce jsme přistáli s mírným předstihem. Starosti mi celou cestu dělal fakt, že podle letového řádu bychom měli přistát ve 23:40 a půjčovna aut nekompromisně zavře o půlnoci. Dopadlo to dobře, auto máme, rezervovaný hotel jsme také našly jen s drobným blouděním na konci cesty.

Máme za sebou cestu dlouhou téměř 29 hodin.

Den druhý

Dnešní den máme na aklimatizaci, původně jsem zvažovala letět o den později, ale to nebyl dobrý nápad. Vstávaly jsme kulantně řečeno dopoledne ;-), ale vyspaly jsme se obě do růžova. Dnes budeme odpočívat a trošku nakupovat. Trey sice bagel moc chutnal, ale je potřeba koupit granule a nějaké odměny. Pokaždé, když v USA navštívím prodejnu se psími potřebami, připadám si jako malé dítě v cukrárně, dokázala bych tam strávit mnoho hodin prohlížením více či méně neuvěřitelných věcí pro psy, bez kterých se američtí psi zřejmě nemohou obejít ;-). Nicméně Trey na mě čekala v autě, takže jsem svůj pobyt omezila na decentní dobu. Ještě jsem se stavila v "lidském" obchodě, abych si nakoupila pár věcí pro sebe.

Po návratu na hotel jsem usoudila, že malý odpolední šlofíček nám neuškodí. Pak jsme si daly procházku po okolí a večer bylo nutné doupravit Trey. Zítra nás čeká AKC výstava a CGC test.

Den třetí

Ráno jsme vyrazily na nám již známé výstaviště Expo Idaho. Podle časového rozpisu od 9:30 napřed přišlo na řadu 8 psů jiných plemen a po nich již následovali australští ovčáci. Dnes nás posuzovala paní Nancy D Simmons. Trey byla v předposlední třídě, takže jsem měla dost času podívat se, jak posuzování probíhá. Není mi jasné jaký typ paní rozhodčí upřednostňovala, při individuální prohlídce každého psa věnovala velkou pozornost hřbetu, ale nezdálo se mi, že by nakonec měl nějaký vliv na konečný výsledek. Každopádně vždy vybrala jedince, kterého jsem jako nejlepšího neviděla. Trey skončila ve své třídě na druhém místě.

Jen co jsme vyšly z výstavního kruhu, přihlásila se k nám paní Lincea Ruth, se kterou jsem měla domluvené, že u ní podstoupíme Canine Good Citizen (CGC) test. Domluvily jsme se, že se sejdeme za půl hodiny, abych se mohla převléknout a "přepnout" z výstavy na tento test. Canine Good Citizen v překladu znamená pes dobrý občan a je to test, který má vyzkoušet, zda je pes schopen běžného provozu aniž by obtěžoval své okolí nevhodným chováním, jakou má testovaný pes vazbu s majitelem, jak je ovladatelný. Slovní povely a pochvala jsou dovoleny v průběhu celého testu, odměny v podobě potravy nikoliv. Skládá se z 10-ti částí jako např. chování psa při setkání majitele s cizí osobou, s osobou, která si ho chce s dovolením majitele pohladit, s osobou, která má také psa, zda se nechá se souhlasem majitele "učesat", prohlédnout např. uši, tlapky, prohmatat tělo cizí osobou, jak se chová mezi lidmi, psy, zda ovládá základní poslušnost jako chůze u nohy, polohy, odložení, přivolání (není vyžadovaná přesnost jako u zkoušek nebo při obedience), jak se chová, pokud ho cizí osoba drží na vodítku, zatímco majitel je 3 minuty z dohledu psa, jak reaguje na náhlý zvuk nebo neobvyklé věci kolem sebe. Trey složila celý test bez mrknutí oka a sklidila od paní Ruth spoustu komplimentů i v průběhu testu. Dostaly jsme potvrzení o úspěšném absolvování testu, kokardu, samolepku a tričko :-)

Ne, že bych měla dojem, že Trey takový test potřebuje, ale chtěla jsem přesně vědět, co tento test obnáší v praxi, abych měla představu co všechno musel pes, který tímto titulem disponuje "podstoupit".

Po skončení testu jsem si ještě obešla stánky a i když jsem si říkala, že nebudu utrácet, našlo se pár věcí, bez kterých jsem prostě nemohla odejít ;-)

Den čtvrtý

Dneska konečně začíná i agility, takže jsme měli na programu kromě výstavy i dva agility běhy. Ráno musím nechat přeměřit Trey, protože pořád nemáme tzv. Height Card. Na její vystavení musí měření proběhnout 2x, ale od speciálně pověřené osoby. Pokud není přítomna, měření provádí rozhodčí a platí jen pro dannou akci. Minule jsme bohužel potkali tu správnou osobu jen jedenkrát a ani tady není, takže měření od paní rozhodčí Beverly Morgan Lewis platí jen pro následující tři dny. Ale zrovna dneska jsem dostala vstupní list na jiné AKC závody s informací, že ta správná osoba bude přítomna, takže budeme mít i druhé měření.

Agility bylo jen na jednom parkuru a začínalo se Openem, kterému se zde říká Standard. Od minule máme dvě Q v úrovni Open a na titul nám schází již jen jedno. Běhá se od nejvyšší úrovně. Bohužel se nám to nakonec sešlo úplně přesně a náš Open Standard běh přichází na řadu přesně ve stejnou chvíli, kdy jsou ve výstavním kruhu posuzováni australští ovčáci. Závodníků v této kategorii je jen pár a bohužel jsme se z výstavního kruhu vrátily pozdě a již probíhala přestavba na úroveň Novice, takže jsme o tento běh přišly. Ve výstavním kruhu se Trey opět umístila na druhém místě ve své třídě. Posuzoval pan Ronald H Menaker.

Na Jumping v úrovni Excellent jsme už byly obě připraveny a Trey se konečně dočkala dlouho slibovaného hopinkání. Měla takovou radost, že při běhu poštěkávala, což normálně nedělá. Čistý běh a postupovka 4,72 m/s byla také slušná, stačilo to na třetí místo a samozřejmě první Q na titul.

Už při minulém pobytu se mi moc líbilo, že AKC agility běhají opravdu psi všech plemen a není tam "černobílo", i tady bylo borderek jen pár. Minule jsem viděla běhat německé dogy a dneska běhali dva bernardýni, ano čtete dobře - bernardýni. Asi to byly feny, byly přeci jenom jemnější konstituce, samozřejmě nelámaly rychlostní rekordy, ale bylo na nich vidět, že je to baví a nedělají to jen protože musí. Pak z těch u nás na parkuru nevídaných plemen běhalo pár berňáků, rotweiler a také dva briardi, byli sice lehčího typu, ale moc se mi projev na parkuru u obou líbil. Pak jsem taky viděla výmarského ohaře v růžovém pleteném svetru z poměrně silné vlny, svetr měl i kapucku s bambulkou, podotýkám, že to bylo kolem poledne, kdy se teplota nezadržitelně blížila ke 20 stupňům. A taky měl růžový obojek a vodítko. Jo a ještě naháče v oblečku, který byl replikou dresu místního univerzitního týmu amerického fotbalu, kterému evidentně fandí celé město, v dresu chodí kde kdo, vlajky na autech nebo alespoň oranžové a modré balonky v barvách klubu jsou k vidění všude.

Zítra nás čeká další výstava a také dva agility běhy. Australáci přijdou na řadu ve stejnou dobu, takže se obávám, že budeme mít stejný problém jako dnes.

 předvádění psů je veliký byznys, někteří profi handleři mají opravdu hodně exkluzivní vybavení, na fotografii to možná ani tak nevynikne, ale je to fakt auto jako "kráva" - to se nedá jinak popsat ;-)

Den pátý

Dneska jsme si trochu přispali, pořadatelka mně včera ujistila, že program na agility je stejný každý den a protože se včera začínalo během Standard Excellent, měla jsem dost času. Ještě, že jsem si úplně nezvykla na místní čas a ráno se budíme dost brzo a tak jsem nakonec dorazila na výstaviště dřív, než jsem plánovala. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po příchodu k parkuru zjistila, že se běhá Jumpers Excellent a naše velikostní kategorie právě doběhala. Naštěstí pořadatelé měli pochopení a řekli ať si parkur prohlédnu s druhou skupinou a poběžím nakonec. I když jsem se snažila, aby Trey nebyla příliš "hecnutá", protože po úvodní rovince přes 4 překážky následoval lom doleva a náběh do slalomu, vypálila a když jsem ji na skočce před slalomem zpomalovala, pustila nohy a laťka šla dolů. A bylo tím pádem po Q. Ale ani konkurenci se příliš nedařilo a skončily jsme na 4. místě.

Pak byl čas se pomalu začít připravovat na výstavu. První dva dny se Trey v kruhu tvářila značně otráveně a tak bylo dnešním cílem, aby si "svůj čas" v kruhu především užila, přeci jenom nás ještě nějaké výstavy čekají. Trey můj záměr asi vycítila a předváděla se tentokrát moc hezky. I panu rozhodčímu (Charles E Trottter) se líbila a svoji třídu vyhrála. Po posouzení poslední třídy jsme se do kruhu vrátily soutěžit o titul Winners Bitch. Než jsem se stačila po předvedení v pohybu rozkoukat, už na nás pan rozhodčí ukazoval a titul Winners Bitch byl náš. Po zadání titulu Reserved Winners Bich jsme se do kruhu vracely naposledy do soutěže o BOB. Trey ještě získala titul Best of Opposite Sex.

Když jsme se vrátili k parkuru běhali ještě Novice Jumpers, takže času bylo dost. Parkur Standard Open nebyl těžký - mají tady takový milý zvyk, že jsou většinou hned od rána k dispozici nákresy všech parkurů, takže si to můžete v klidu rozmyslet předem a na prohlídce už nebloudíte a nehledáte jednotlivá čísla překážek a díky tomu, že se začíná od nejvyšší úrovně a pak už se většinou jen odebírají překážky, případně lehce posouvají či natáčejí, máte představu i ve skutečnosti, jak parkur asi bude vypadat. Jen kdyby v každém parkuru nebyl stůl, u nás sice v řádech je, ale na závodech jsme ho nepotkaly ani nepamatuju a i když jsem ho před odjezdem speciálně trénovala, moc jsem Trey nevěřila. Proto jsem ji před stolem brzdila, aby neskočila v plné rychlosti nahoru a na druhé straně nesklouzla dolů, což mělo za následek, že si Trey udělala před stolem kolečko a bylo to vyhodnoceno jako odmítnutí. Naštěstí  je jedno odmítnutí v této kategorii ještě "tolerováno" a tak jsme získaly poslední potřebné Q pro dokončení titulu OA. Dokonce z toho bylo i druhé místo. Na zítřek jsem nás přesunula do úrovně Excellent A. Hlavně nesmím zapomenout kontaktovat pořadatele dalších závodů a přesunout nás i na těchto závodech o úroveň výš.

Cestou do hotelu jsem se ještě musela stavit v petshopu pro speciální odměnu pro Trey, kterou si za dnešek určitě zasloužila :-)

pohled do výstavní haly

a takhle to vypadá v zákulisí - grooming area

Den šestý

Včerejší přestup do úrovně Excellent znamenal, že jsme pro oba běhy v této úrovni a je úplně jedno, kterým během se bude začínat. Znamená to, že v 8:30 se začíná běhat a pokud si chci prohlídnout parkur, musím tam být ještě dřív. Mimochodem Excellent A znamená, že pes ještě titul nemá. V Ecellent B běhají ti, kteří již titul mají a třeba i míří k titulům vyšším. Nakonec se opět začínalo během Standard. Zaběhly jsme čistý běh, i stůl byl tentokrát bez problému, jen kdyby ta rozhodčí nepočítala tak potichu ...  - máme první Q a dokonce první místo. Než se odběhala úroveň Open a Novice, šla jsem se odměnit posledním nákupem. Tady vždycky objevíte něco zajímavého bez čeho nelze být, jako třeba náhradní šroubky a matičky do kennelky, které se u nás koupit nedají. Jeden jsem ztratila a nahradil ho šroubek s matičkou z Obi, ale je na první pohled vidět, že tam nepatří. Kennelka není moje a ráda bych ji jednou vrátila v pořádku majitelce.

Nakonec jsme se dočkali našeho druhého běhu, který je zároveň i posledním tady v Boise. Také se pomalu blížil čas, kdy měli přijít na řadu australáci ve výstavním kruhu a tak jsem požádala, abychom mohly v naší velikostní kategorii běžet jako první. Jumping jsme opět zaběhly čistě, takže máme druhé Q. V průběhu upravování Trey jsem si odskočila nahlédnout do výsledkové listiny a máme druhé místo.

Australské ovčáky dnes posuzovala paní Rosemary W Leist. S výstavními kruhy v Boise jsme se rozloučily prvním místem ve třídě. Dnes jsem měla víc času a tak jsem se dívala i na posuzování jiných plemen. Stihla jsem posledních pár tříd sheltií - americký typ opravdu není můj šálek kávy, ale moc se mi líbilo posuzování pana rozhodčího. Z předvedených jedinců vždy neomylně vybral jedince, který se mi v danné konkurenci zdál nejlepší. Dal hodně na pohyb a řekla bych, že se díval hodně i na typ hlavy. I když správně klopené ucho jsem neviděla snad ani u jedné sheltie. A všechny byly na evropské poměry poměrně velké. Vedle v kruhu se právě doposuzovaly německé dogy a nastalo mohutné fotografování. Posuzování jsem neviděla, ale jak BOBovi tak, nejlepšímu psovi nestály kupírované uši. U BOBa se povedlo je přesvědčit alespoň na chviličku, než cvakla spoušť, ale u Winners Dog se to už nepovelo.

Ještě bych se chtěla vrátit k agility. Je tam opravdu přátelská atmosféra a lidé si navzájem fandí a i přijdou poklepat na rameno po povedeném běhu. Také sledují úspěchy druhých. Velmi mě dneska ráno při prohlídce parkuru překvapilo, když za mnou přišla jedna členka pořádajícího klubu s otázkou, jestli jsem včera dokončila titul. Po kladné odpovědi mě doslova málem odvlekla uprostřed prohlídky (sama si taky parkur prohlížela), že si musím jít vybral kokardu, kterou dávají za nový titul. Zrovna tak byli připraveni oslavit dosažení titulu MACH (Master Agility Champion) což se za víkend přihodilo několikrát (mimochodem jak jsem později zjistila, tak i dříve zmiňovanému briardovi :-)) a v průběhu víkendu byly přichystány tyčky ze skokových překážek, kam každý mohl danému týmu napsat gratulaci připravenými permanentními fixami. Pokud se titul podařilo dokončit, následoval bezprostředně po takovém běhu velký potlesk všech přítomných, předání oné tyčky a čestné kolečko přes překážky.

Jo a když už jsem zmínila briardy, dneska jsem viděla jednoho z oněch zmiňovaných bernardýnů, jak s ním panička trénovala Obedience - evidentně se rozehřívali před soutěží, která probíhala ve vedlejším pavilonu - stála jsem tam a koukala s otevřenou pusou, jakou má panečku bernardýn poslušnost.

Sakra to jsem se rozepsala, jen si počtěte, zítra se přesouváme a pevně doufám, že to proběhne hladce a nebudu mít o čem psát. ;-)

Dneska pro vás mám fotky výstaviště a okolních kopců, které sice nejsou vůbec vysoké, ale vypadají velmi zvláštně a z letadla je na ně uchvatný pohled

pohled na výstaviště z protilehlého kopce, z ulice trefně nazvané Mountain View, i další fotografie jsou ze stejného místa

fotky to sice nejsou nic moc, přeci jenom můj foťák není nic extra, ale snad to pro představu stačí

Den sedmý a osmý

Přesun z Boise do Dallasu proběhl bez zádrhelů. Do Texasu jsem se hodně těšila mimo jiné i protože nemám ráda zimu, která u nás začínala pomalu vystrkovat drápky. Podle dlouhodobých předpovědí nás měly čekat teploty kolem 30-ti stupňů. V Boise bylo ráno tak kolem 8 stupňů a uživila jsem fleecovou mikinu i lehkou bundu, ale odpolední teploty šplhaly ke 20 stupňům a sluníčko nás neopustilo po celou dobu našeho pobytu. Prostě ideální počasí pro jakoukoliv psí akci. 

Dallas nás přivítal slibovanou teplotou a i v 7 hodin večer, kdy jsme přistály bylo děsné vedro. Jediné co tu připomíná blížící se zimu je brzká tma večer a i ráno ještě v 7 hodin je dost šero. Z letiště jsme přejely do rezervovaného hotelu. Po klidném Boise, kde se člověk během jednoho dne zorientoval a kamkoliv to bylo maximálně 2x zahnout, protože podle amerických zvyklostí tam byly všechny ulice jak podle čtverečkovaného papíru i když ne vždycky to byly čtverečky :-), maximální povolená rychlost byla cca 50 km/h, nás čekal v Dallasu mírný šok, dálnice téměř středem města s pěti pruhy v jednom směru, kde byla povolená rychlost 120 a každý to hnal na této hranici. Podařilo se nám přejet ze západní části města, kde je letiště do východní části jen s jedním špatným sjezdem z dálnice, protože i když normálně jezdím také svižně, tady jsem se ze začátku na místní poměry dost plížila a byť v pravém pruhu blikali na mě jak diví což mě poněkud znervózňovalo a hned první sjezd jsem díky tomu přejela. Přemýšlela jsem jestli jsou opravdu tak netrpěliví a zbývající 4 pruhy jsou jim málo nebo je něco špatně s půjčeným autem a chvíli jsem díky tomu nesledovala mapu a už to bylo. Naštěstí se mi celkem rychle podařilo vrátit a už jsem se žádným blikáním nenechala zvyklat a přeci jenom jsem na to také trošku šlápla. Kam se poděl americký smysl pro pořádek a až neuvěřitelná ohleduplnost k druhým, které panovaly v Boise? Asi to bude tím velkoměstem ;-)

Ráno jsme si opět trošku pospaly a vydaly se na procházku po okolí. No, tenhle motel jsem moc dobře nevybrala, hned u velké dálniční křižovatky a všude kolem téměř samý beton. Ještě, že zítra odjíždíme. Pak jsem si přes skype pokecala s pár kamarády. Poté následovaly nezbytné nákupy, do petshopu jsem vzala Trey s sebou, protože tam psi smí. Potřebovaly jsme další pytel granulí - tohle kupování po dvoukilových pytlích se dost prodraží, ale velký pytel bychom nespotřebovaly a navíc se mi ho nechtělo převážet jako další zbytečnou váhu letadlem. Pak jsem Trey vrátila do motelového pokoje, protože v tom vedru neexistuje, že bych ji nechala byť pět minut v autě. Už při cestě do petshopu se klimatizace dost zapotila a dost dlouho jí trvalo než bylo v autě alespoň trošku chladno. Ještě jsem se potřebovala vypravit pro nějaké zásoby pití pro mě. Večer jsem si sice jednu láhev cestou koupila u pumpy, ale v tomhle vedru její obsah rychle mizel. Naštěstí Walmart byl nedaleko, všimla jsem si ho cestou do petshopu. Myslím, že Trey v klimatizovaném pokoji nic nechybělo. Odpoledne jsem se na chvilku skácela s knížkou na sluníčko u bazénu. Nicméně nejsem si jistá jestli jsem se už neohřála až dost a počasí jako v Boise bych brala hned zpátky. Jsem zvědavá co tomu bude říkat nejenom Trey, ale i ostatní psi, čekají nás v tomhle vedru  i 4 běhy a výstava v jeden den. Zítra se přesouváme do Waco, kde pozítří začínají ASCA Nationals.

Den devátý

Ráno jsme si opět trošku přispaly, ale musely jsme vyklidit hotelový pokoj do 12-ti hodin, takže opravdu jen trošku. Cesta z Dallasu do Waco nám zabrala necelé dvě hodinky, hotel jsme nalezly celkem snadno, je hned u dálnice, ale až kousek dál v druhé řadě, takže je tu klid a ještě jsme dostaly pokoj s výhledem do vnitřního traktu na bazén. Jediná chybička, vlastně jak se později ukázalo dvě jsou, že je v patře a že zde nefunguje slibovaná wifi. To jsem okamžitě reklamovala na recepci, ale nejsem si jistá jestli to bude mít nějaký efekt.

Chvíli jsem čekala v hotelu na kamarádku Dottie se kterou sdílíme hotelový pokoj. Původně psala, že počítá s příjezdem kolem poledne, které už ovšem dávno minulo. Dělalo mi to trošku starost, protože přeci jenom ze státu Maryland to má docela daleko, něco kolem 25 hodiny jízdy. Pro jistotu jsem ji zavolala a zjistila, že náš hotel jaksi přejela a tak se vypravila rovnou na výstaviště omrknout terén. Samozřejmě se hned nabídla pomáhat, když jsem na výstaviště přijela, našla jsem ji v pilné práci u kruhů pro Obedience.

Už měla i hezky zabydlenou naši stáj - jako každý rok bylo i tentokrát možné si pronajmout stáj resp stájový box, kde si lze složit věci i psy. Kde se také koupe, fénuje, češe. Měly jsme štěstí a k agility parkuru to máme co by kamenem dohodil, jen k výstavnímu kruhu je to lehká procházka. Každopádně jsme s potěšením zjistila, že úplně veškeré dění se odehrává pod střechou. Výstavní kruhy a kruhy pro Obedience a Rally jsou dokonce v klimatizovaných pavilonech. Agility i pasení je v budovách, kde se nachází stáje. I všechen dobytek je pod střechou.

Ještě jsme si zašly vyzvednout katalog a čísla pro Nationals a také jsem nás zaprezentovala na zítřejší Pre-Show.

Pak už jen drobný nákup jako třeba zámek k našemu boxu a také jsem si potřebovala koupit nějaké pantofle, protože v botách na výstavu celý týden chodit nehodlám a v teniskách to opravdu není ono. Zítra nás čeká první den Nationals resp. Pre-Show.

Den desátý

Dottie ráno vstávala v půl páté, aby stihla vykoupat a upravit jednu ze svých fen, která byla dnes přihlášena na výstavu a tak jela na výstaviště v opravdu nemravnou hodinu. Ani nevím kdy odešla, sice mě vzbudila, ale jen na chviličku. S Trey jsme vstávaly tak akorát, abychom dorazily na výstaviště na devátou hodinu, kdy začíná výstava. Trey byla přihlášená resp. je po celou dobu do třídy Open Red, která chodí na ASCA jako poslední. Měla jsem spočítáno, že nemůžeme přijít na řadu dřív než v jednu hodinu. To mi dávalo celé dopoledne volné, abych se mohla pořádně rozhlédnout, okouknout styl posuzování paní rozhodčí Clarissa Shank, která dnes posuzovala Intact feny. Držela jsem palce Dottie při Obedience. Se svým psem získala v Rally Obedience krásných 197 bodů z 200 možných. Ze začátku to vypadalo na pěkné umístění, ale později další 4 psi obdrželi 199 bodů a bylo po nadějích. Ale i tak je to moc pěkný výsledek. A její kokarda za Q už visí na našem boxu.

Před polednem nastal čas znovu pořádně upravit a částečně vykoupat Trey. V Boise jsme měla jen velmi omezené možnosti jak Trey upravit a tak bylo fajn, že Dottie samozřejmě přivezla stůl i pořádný fen. Ke koupání byly od pořadatelů připraveny moc pěkné plastové vany a my jsme si už včera pro jistotu zakoupily spolu s dalšími věcmi i hadici a sprchovou koncovku. Vana je z jedné strany otevřená a Trey tam kupodivu skočila zcela dobrovolně. Myslím, že ji vlažná sprcha přišla v tom vedru docela vhod. S čerstvě upravenou Trey jsme došla ke kruhu ještě pře jednou hodinou. Bohužel se ukázalo, že ranní posuzování se poněkud protáhlo a tím i začátek "odpoledních" tříd. Na řadu jsme přišly až za hodinu a sotva jsme nastoupily, nastaly nějaké dohady ohledně jedné feny zda do třídy patří či nikoliv a že nemá správné číslo. Nakonec se problém vyřešil, podle všeho jí jen do obálky dali špatné číslo a fena nastoupila do naší třídy. Posuzování pak už probíhalo celkem splavně a byla jsem moc ráda, že jsem si mohla odnést jednu z těch krásných kokard, které jsem ráno obdivovala, byla červená tedy druhé místo. Což ovšem znamenalo zůstat v pohotovosti pro případ, že by fena, která skončila v naší třídě první získala titul Winners Bitch. To se nestalo, a tak jsem mohla Trey vrátit do boxu. 

Ovšem mezitím se ukázalo, že po Winners Bitch bude následovat Winners Dog a hned potom začne posuzování o BOB, napřed Altered, tedy vykastrovaní, a pak Intact. Dottie měla na tuto výstavu přihlašenou fenku Sassy, která je vykastrovaná a také šampionka, tudíž se jí týkala hned první soutěž. Dottie byla stále ještě na Rally Obedience, odpoledne byl druhý závod. A tak jsem Sassy vzala do výstavního kruhu já. Nastoupilo dobrých 40 šampionů (psů i fen). Sassy bylo tenhle týden 11 let, takže paní rozhodčí bohužel nezaujala. Nicméně se se mnou předváděla velmi ochotně a neměla nejmenší problém s tím, že panička není nikde v dohledu a ja na ní chvílema mluvím pro ni divnou řečí.

Původně byl na dnešní den plánován i agility závod, ale nakonec z programu zmizel a místo něj se tam objevila jakási možnost tréninku, kdy zaplacením určité částky získáte 90 vteřin času na parkuru a můžete tam trénovat cokoliv. Naštěstí byl parkur stále ještě otevřený, když jsme se vrátily z vystavování a tak jsem vzala Trey si trošku potrénovat zóny, stůl naštěstí ASCA nevede.

Během tréninku se tam zjevila také Amy se kterou mě Dottie seznámila už během Nationals 2005. I v roce 2007 jsme s ní strávily dost času. Přiletěla v poledne a přijela rovnou z letiště, moc se těším, protože s ní je vždycky legrace je hodně podobné "krevní" skupiny jako já.

Zítra nás čeká nejrušnější den celých Nationals - 4 agility běhy a výstava.

Den jedenáctý

Ráno jsem musela být na výstavišti celkem brzo, protože v 7:45 končila prezence na agility. Prohlídka byla hned v zápětí. Agility probíhá celkem na 3 parkurech. Jeden je pro Regular, druhý pro Jumpers a třetí pro Gamblers. Trey je ve všech kategoriích v úrovni Elite, na každém probíhá jedna úroveň, takže si naštěstí budu muset pamatovat jen jeden parkur. Začínaly jsme Gamblerem. V úrovni Elite je pro nás linie za kterou nesmím opravdu daleko, nejsem zvyklá se svými psy pracovat tolik na dálku a tak jsme sice ve úvodní části získaly dostatek bodů na Q, ale ve druhé části jsme to bohužel nedotáhly do konce a ze 4 překážek jsme zvládly jen dvě. Jakmile skončil Gambler Elite hned v zápětí následoval Jumpers Elite, tady jsme si trošku s Trey nerozuměly a tak náš čas nebyl nejlepší, ale i tak máme Q  a 11. místo z 41 psů v naší výškové kategorii. Opět po skončení jsme se přesunuly ke třetímu parkuru na první kolo Regular Elite. Už se pomalu blížíla doba, kdy bylo na čase začít upravovat Trey na výstavu, proto jsem požádala, zda můžeme běžet úplně první. Nechtěla jsem se tím nechat rozhodit a držela jsem Trey na zónách obzvlášť dlouho, protože ušetřených pár sekund nestojí za budoucí problémy, ještě pořád nás čeká spousta běhů a trénovat není kde. Výsledkem bylo 0,26 vteřiny přes čas a díky tomu máme jen pětibodové Q a 18. místo ze 42 psů v naší velikosti.

Pak jsem rychle upravila Trey a přesunuly jsme se do výstavní haly, alespoň malinko s předstihem, aby Trey trošku vychladla neb je výstavní hala opravdu dobře klimatizovaná. Bohužel únava si vybírá svou daň, obzvlášť protože Trey je v boxu na volno, nechci ji zbytečně zavírat do kennelky, přeci jen nemá rozměry klece na kterou je normálně zvyklá a tak si pořádně neodpočine neb zvědavost jí nedá a musí všechno kontrolovat. Stála sice dobře, ale tvářila se velmi otráveně. Tentokrát jsme se ve třídě neumístily. Intact feny posuzovala Cheryl Padget.

Po návratu k parkurů jsem zjistila, že bysme klidně stihly běžet v pořadí, ale nechtěla jsem to předtím riskovat. Posledním během bylo druhé kolo Regular Elite. Zabojovaly jsme alespoň tady a spolu s Q jsme získali 11. místo.

Dneska bylo trochu chladněji, dokonce malinko sprchlo a už od včerejška fouká silný vítr, sluníčko se moc neukázalo a vedro se udělalo až odpoledne. Zítra má být docela rozumně, což je jedině dobře, protože nás čeká takové malé harakiri, pokud vše klapne ;-)

Den dvanáctý

Jak já nenávidím vstávat brzo a dneska jsem už v 6:15 seděla v autě a mířily jsme s Trey do nedalekého Beltonu na AKC výstavu a agility. Napřed jsem Trey nechala změřit takovým veledůležitým pánem, tvářil se jak ředitel zeměkoule. Ale dvě měření na height card máme a pokud se sem ještě někdy vypravíme třeba nám do té doby dorazí. Hned po ránu jsme si daly Jumpers Excellent a získaly jsme poslední Q na titul AXJ. Dokonce máme druhé místo.

Hned po běhu jsem upravila Trey do výstavního kruhu. Australské ovčáky posuzovala paní Peggy L Conger. Musím říct, že její posuzování se mi opravdu líbilo a shodla jsem se s ní úplně na všech výsledcích, takže mě ani nemrzelo, když jsme od ní získaly "až" druhé místo ve třídě Open Red. Kromě této třídy byla Trey poprvé v životě přihlášená do třídy veteránů :-((. Po skončení posuzování o titul BOB jsme nastoupily do soutěže o Best Veteran of Breed. Zelená kokarda za tento titul už odpočívá pečlivě uložená mezi ostatními.

Poté nás čekal ještě běh Regular Excellent, kde jsme běžely mimo pořadí neb jsem si s "naší výškou" nestihla parkur prohlédnout. Zóny dobrý, stůl dobrý, ne úplně lehkej náběh do slalomu taky dobrý, tunel po áčkem jsme daly, škoda, že jsem ji nechtěně poslala na jinou překážku :-((  

Po doběhu jsem ani nečekala na výsledky, taky proč, rychle jsme huply do auta, protože nás ještě čekala ASCA Pre-Show ve Waco. Musela jsem stihnout Trey vykoupat nožičky, protože agility parkur v Beltonu byl pokryt hnědým pískem, kterého měla Trey po druhém běhu na nohách asi tunu, úprava do AKC ringu holt vyžaduje spoustu přípravků a většina z nich je velmi lepkavá. 50 minutový přesun dle Mapquestu jsme zvládla za 40 minut, naštěstí dálnice byla celkem průjezdná. Všichni mluví jak se v USA dodržuje rychlost, ale tady to teda neplatí. Nastavila jsem si tempomat lehce nad povolenou rychlost a stejně mě téměř všichni předjížděli, dokonce i kamiony, ty tu jezdí stejně prasácky jako u nás i když se mi zdá, že mají nějaký lepší "výkon" protože předjíždění netrvá - většinou, tak dlouho. Nicméně nehodlala jsem riskovat, protože s policií není ani trochu řeč a rozhodně jsem se nechtěla dočkat toho, že mě zastaví. Policie tady jezdí po dálnici a na vyhlídnutou obět spustí ty svoje majáky, které mimochodem vypadají opravdu hodně výhružně. Nečíhá někde za bukem s radarem. Zrovna tak se tady příliš neřadí zpátky doprava jak jsem to zažila v minulosti, ale klidně si to metelí v levém pruhu i když vedlejší je volný.

Stihly jsme se vrátit, vykoupat, vyfénovat, upravit do ASCA kruhu i když i tady už se začíná rozmáhat přehnaná úprava, která je vidět v AKC kruzích. Dokonce jsme chvíli čekaly u kruhu než došla řada na naši třídu Open Red. Naší dnešní rozhodčí byla, v Evropě často k vidění, Sheila Polk. Trey se předváděla celkem slušně a vyhrála svoji třídu :-)). Pár minut po skončení posuzování naší třídy jsme se vrátily soutěžit o titul Winners Bitch. Tady už nám štěstí nepřálo. Ihned co jsme vyšly z kruhu jsme opět huply do auta - velmi chytře jsem si ho přistavila v budově, kde se konají výstavy, abych neztrácela čas přecházením zpátky na konec výstaviště, kde parkujeme u boxů a zároveň u agility, a jako druhé chytře se to ukázalo z důvodu počasí, když jsme vyšly z budovy, začalo pršet a než jsme vyjely z výstaviště strhl se veliký slejvák a docela slušná bouřka. Už dlouho jsem takový slejvák nezažila, musela jsem nakonec stejně na chvíli zastavit na pumpě. Nicméně bouřka postupovala k severu a my jsme mířily k jihu. Naštěstí než jsme dojely na dálnici skoro nepršelo. Už bylo hodně hodin a byla jsem dost skeptická zda se má cenu do Beltonu vracet, protože soutěž BIS veterán těžko stihneme, ale nedalo mi to. V polovině cesty jsme se dostaly do téměř stojící kolony. Tam jsme ztratily dalších 15 minut popojížděním. Před námi bylo auto policie, které poctivě stálo v koloně s ostatními, žádný majáček a pravým pruhem tradá jako u nás. Vypadalo to, že někoho převážejí, protože osoba na zadním sedadle měla spoutané ruce. Po čtvrthodince jsme dojeli k místu, které způsobilo onu zácpu, bylo tam v levém pruhu auto na střeše. No když bojovat, tak dokonce, takže jsem dál statečně pokračovala směr Belton. Ukázalo se, že to stíháme s přehledem, ještě se posuzoval BIG a nebyly posouzeny celé dvě skupiny, takže čas na rozkoukání a doúpravu Trey ještě byl. Do soutěže BIS veterán nastoupili jedinci ze všech skupin a vybíralo se jen první místo. Vítězem se stal hladkosrstý jezevčík. Byla jsem moc ráda, že jsme si na naší poslední AKC výstavě během této cesty mohly vyzkoušet i finálový ring, taková věc se běžně nestává. Kdy se nám to povede znovu, každopádně je to velmi příjemný pocit. Trey mi také dělala radost byla dnes po páté ve výstavním kruhu, měla za sebou dva agility běhy a přesto byla stále ochotná se vystavovat a v dobré náladě.

Ještě jsme měly zaplacené vyšetření očí v rámci Nationals, ale pan doktor bohužel onemocněl a tak se vyšetření nekonalo. Což mě sice najednu stranu mrzí, ale na druhou nám to nekomplikovalo situaci.

Zítra nás čeká opět výstava a 4 agility běhy. Jo a Internet stále v pokoji nemáme i když to chodím každý den reklamovat.

Den třináctý

Ráno jsem dorazila na výstaviště, které máme 15 minut jízdy autem od hotelu v krásných 7:30 a rovnou jsem si šla prohlídnout parkur Elite Gambler. Dneska závěrečný Gambler nevypadal tak strašně jako v pátek, daly jsme 3 ze 4 překážek. Už jen jedna chyběla, abychom získaly Q. Skončily jsme na 24. místě, bohužel jsem si nezapsala kolik nás bylo, ale ke 40 určitě. Paní rozhodčí Judy Boone musela stihnout letadlo a tak její parkur měl přednost, posuzovala všechny běhy Regular, první i druhé kolo. Díky tomu skončil Gambler a měl začít Jumpers, ale Regular parkur dostal přednost, nicméně už jsem měla Jumpers prohlídnutý. Chtěla jsem napřed zaběhnout ten i když na Regular parkuru se začalo běhat dřív. Díky kouzelnému slůvku, že mám "conflict" jsme Jumpers zaběhli jako první, čistě a získaly jsme 4. místo. Pak jsem jen trošku sebrala dech a šly jsme zaběhnout první kolo Regular. Získaly jsme Q, desáté místo a Trey tím dokončila titul RS-E. Pak jsem se šla podívat k výstavním kruhům jak pokračuje posuzování, Trey byla přihlášená do tzv. Sweeps to třídy veteránů 7-9 let. Posuzovala stejná rozhodčí Clarissa Shank se kterou jsme se potkaly ve výstavním kruhu už první den. Šlo jí to velmi pomalu a tak jsem odhadla, že na řadu přijdeme až něky po páté či spíš k šesté hodině. V klidu jsem se šla na chvíli podívat na pasení dobytka. Když jsem se vrátila k agility akorát probíhala prohlídka parkuru na druhé kolo Elite Regular. Opět jsem se vmáčkla mimo pořadí, abych mohla jít Trey v klidu vykoupat a připravit na výstavu. Další čistý běh, Q a sedmé místo ze 41 závodníků v naší kategorii a výšce.

S Trey jsme došly ke kruhu po páté hodině a stejně jsme ještě min. půl hodiny čekaly než přijde řada na naši třídu. Tentokrát Trey paní rozhodčí v danné konkurenci nezaujala a neumístily jsme se. Po vystavování jsme s Trey zašly pozdravit Ann Shope z kennelu Legends, která moc chtěla Trey vidět. Ann tu byla jen " na skok", protože měla dopoledne tu čest být jedním ze tří rozhodčích, kteří posuzovali roční výstavní finále. Podle bodů nasbíraných v daném výstavním roce, který, ale začíná pro výpočet bodů myslím v červnu, má právo se tohoto finále zúčastnit prvních třicet Intact a zrovna tak Altered. Ve finále začínají všichni od nuly a dostanou body od každého z rozhodčích, které se jim sečtou, vyhlašuje se 10 míst Intact a 10 Altered. Už když jsme se s Ann pozdravily, když skončila s posuzováním, její druhá otázka byla na Trey jestli ji mám s sebou, že ji chce vidět. Tak jsme ji s Trey zašly pozdravit., dostala jsem pár užitečných rad jak ještě její vzhled vylepšit, uvidíme jestli nám to pomůže.

Pak už jsem dala Trey do boxu odpočívat a s Dottie a Amy jsme se vypravily na finálový banket na kterém se předávaly ceny případně jen defilovali vítězové všech finále. Do hotelu jsme dorazily po desáté večer.

Zítra konečně zpomalíme, čekají nás jen dva Gambler běhy. A začíná hlavní výstava v rámci Nationals.

Den čtrnáctý

Dneska jsme měly téměř ""volný" den. Dopoledne jsme si daly první kolo Gambleru, už při prohlídce mi bylo jasné, že závěrečný Gambler je mimo naše možnosti. Tak jsme si alespoň hezky potrénovaly při úvodní části, kdy se sbírají body. Odpoledne jsme si daly druhé kolo, Gambler tentokrát nebyl tak těžký, ale bohužel jsme ho nedaly stejně. Jinak jsem trávila den u výstavních kruhů.  Když skončilo posuzování v kruzích, tak už jsme měly odběháno a tak jsme se s Trey vydaly do hotelu odpočívat. Cestou jsem se stavila v petshopu pro další pytel granulí. Bylo takové vedro, že jsem se neodvážila Trey nechat ani pět minut samotnou v autě a tak šla se mnou. Myslím, že jí to nevadilo :-) Už několik dní tu fouká dost silný vítr, ráno jsem zahlédla cosi ve zprávách o tornádu, ale to se nám naštěstí vyhnulo i když prý nebylo zase až tak daleko. Večer jsem se vrátila na výstaviště, abych se zúčastnila členské schůze ASCA. Do hotelu jsme se dostaly až po desáté hodině.

Zítra nás čeká další pohodový den, jen dva běhy v kategorii Regular.

Den patnáctý

Dnešní program se v podstatě opakoval. Jediný rozdíl bylo, že jsme místo Gambler běhaly Regular. V prvním kole jsme obsadily 15 . místo a ve druhém 12. V obou bězích jsme získaly Q a závodníků v naší velikostní kategorii bylo 46.

Včera se posuzovaly třídy veteránů, plemeník, chovná fena a další doprovodné kategorie tzv. non-regular, také proběhla Nationals výstava Altered - tedy vykastrovaných jedinců. Všechno probíhá úplně stejně jako v Intact, akorát jsou v této kategorii vykastrovaní jedinci. Dneska se posuzovala první polovina Intact tříd. Třída Open Red do které je přihlášená Trey přijde na řadu jako úplně poslední ve 13:00. Je fajn, že ke každé třídě je vypsaný čas a máte jistotu, že v žádném případě nezačnou dřív i kdyby posuzování předcházející třídy skončilo třeba půl hodiny předtím. Samozřejmě se může stát, že se posuzování protáhne, ale když je pes v dannou hodinu u kruhu má jistotu, že posuzování neprošvihne ani pravděpodobně nebude dlouho čekat, což je fajn.

Den šestnáctý

Dneska jsme měly na programu i tři Jumpers Elite běhy. Už dlouho se mi nestalo, abych se na parkuru ztratila a chvíli nevěděla kam dál, tak dneska se mi to v prvním běhu stalo. Už jsme s Trey obě docela unavené. Včera jsme byly na večeři s Dottie a Amy a trošku jsme to protáhly a šly spát pozdě. Chvilku mi trvalo než jsem se našla a tak jsme díky tomu překročily čas o 0,05 vteřiny, a to znamená bez Q. Obsadily jsme 11. místo, počet psů v naši kategorii je stále stejný.

Pak jsem se šla na hodinku podívat k výstavním kruhům, kde jsem mimo jiné poseděla s Jo Kell, chovatelkou Tiffany. Čtvrt hodiny před vypsaným začátkem druhého kola jsem se vrátila k parkuru, abych si ho prohlédla. Nechala jsem pár psů odběhnout a pak jsem požádala, zda můžeme běžet kvůli výstavě mimo pořadí. Zaběhly jsme ho čistě s Q a na 10. místě. Pak už byl pomalu čas začít připravovat Trey na výstavu, původně jsem ji chtěla vykoupat, ale evidentně má zdejšího vedra tak akorát, protože začala slušně línat. Tak jsem jí vykoupala jen bílé části a zbytek jen navlhčila, abych ji mohla celou vyfénovat. Při té příležitosti jsme zjistila, že jsem nezapoměla jen parkur, ale i některé věci k úpravě Trey zůstaky v hotelu. Naštěstí óbr kovový kufřík Dottie nás zachránil.

Před jednou hodinou jsem vzala Trey do výstavní haly, aby si tam v chládku hezky odpočinula. Počasí je už zase příšerné, vítr ustal a venku je 31 stupňů ve stínu.

Dnes nás posuzovala paní Kristin Rush, ve třídě Open Red nás bylo celkem 11 fen. Trey bohužel paní rozhodčí nezaujala a tak jsme se neumístily.

Pak jsem se vrátila zpět do boxu, odložila tam Trey - při té příležitosti jsem u svých věcí nalezla pár maličkostí, které jsem vyhrávala v tombole u jejíhož losování Dottie byla, zatímco jsem upravovala Trey. Koupila jsem si docela hodně lístků, protože tuto tombolu pořádala ASHGI, kterou jsem tím chtěla hlavně podpořit - i když teda některé ceny byly fakt lákavé. Třeba krásná porodní bedna, metr vysoká, plná různých věcí. I takové věci jako kamera se daly vyhrát.

Díky výstavě jsem prošvihla prohlídku třetího kola Jumpers Elite a když jsem se vrátila z posuzování už se běhalo. Mohla jsem si počkat až se doběhá naše výšková kategorie a bude se měnit výška překážek, přitom bych si mohla parkur prohlédnout a pak počkat až nakonec, až mi překážky zase zvednou. Agility byl v tu chvíli jediný program, který se na výstavišti odehrával, bylo děsné vedro, už i vítr ustal a tak jsem co nejdřív chtěla vypadnout do chladného hotelového pokoje a nechtělo se mi čekat tak dlouho. Vyzbrojena plánkem parkuru, který byl tradičně k dispozici jsem si parkur obešla ze tří stran (naštěstí se už na sousedních parkurech neběhalo a tak byly přístupné) a udělala jsem si prohlídku "z venku". Když na nás přišla řada, stály jsme připravené na startu parkur zaběhnout. Daly jsme náš nejlepší běh za celý týden a kromě Q získaly 6. místo, škoda, že se kokardy dávají jen za 4 ;-)

Pak jsme se vrátily do hotelu trošku si odpočinout. Večer nás ještě čekala závěrečný banket s vyhlašováním cen za MVA. Pejsky jsme nechaly na hotelu odpočívat v klimatizovaném pokoji.

Den sedmnáctý

Ráno jsme si sbalily všechny věci v hotelu a vydaly se na výstaviště sledovat vrchol celých Nationals - soutěž o BOB. Bylo přihlášeno přes 60 šampionů psů a přes 50 šampionů fen. Posuzování probíhalo celkem svižně bez velkých přestávek. Ve dvě hodiny bylo hotovo.

Nejvyšší tituly si odnesli:

BOB - fena Ch. Stone Ridge Devils N Angels

BOS - pes Ch. Ragtime Surefire Entourage

Winners Dog a zároveň titul Best of Winners - Spring Fevers Step Up

Winners Bitch - Calais Carolina Fly Girl

Reserve Winners Dog - Iron Rose Lock Stock N Barrel

Reserve Winners Bitch - De Colores Ring of Fire

Pak jsme vyklidily náš box a naložily zbylé věci do aut. Rozloučily jsme se s kamarády a známými a vydali se na pozdní oběd. Pak už byl čas se rozloučit i s Dottie. Společně jsme se ještě vydaly k dálnici, kde jsme se rozdělily. Dottie zamířila na sever, domů do státu Maryland, má to 2,5 dne jízdy a my s Trey jsme zamířily na jih do Houstonu, kde nás čeká naše poslední zastávka zde v USA. Čekala nás skoro pětihodinová jízda, navíc jsme si na poslední chvíli změnila hotel, takže mi byl vytištěný itinerář z domova k ničemu. Musím se pochválit, hotel jsme našly bez zaváhání. Jízda to nebyla nic moc, řidiči v Texasu nejsou příliš ohleduplní a dálnice v Houstou byla opět pěti pruhová. Při této příležitosti jsem si vzpoměla na ceduli u dálnice cestou z Waco do Dallasu - bylo to varování - oblast věznice, neberte stopaře. A povrch silnic a hlavně dálnic taky nic moc.

Spring Fevers Step Up

Calais Carolina Fly Girl

Den osmnáctý

Dneska jsme si udělaly odpočinkový den, ráno jsme si přispaly. Pak jsem si pokecala přes skype s kamarády a nakonec jsem se vydala na nákupy, Trey zatím odpočívala v hotelu. Zítra nás už zase čekají závody.

Den devatenáctý

Dneska začala naše poslední akce zde v USA - už se nám to bohužel chýlí ke konci :-( AKC agility závody v městě jménem Crosby, kousek na severovýchod od Houstonu. Napřed jsme zaběhly Excellent A Standard. Parkur nebyl těžký a povedlo se nám ho zaběhnout čistě, takže další Q máme v kapse, zvládly jsme to dokonce na druhé místo. Pak jsme chvíli čekali než dojde řada na náš druhý běh Jumpers Excellent B. Parkur se mi opět nezdál nijak složitý a Trey se mnou naštěstí souhlasila, máme Q, desáté místo z 35 psů v naší kategorii B i výšce a 7 bodů na MACH titul - ten už asi nikdy nedokončíme, protože k němu je potřeba těchto bodů 750 plus 20 tzv. double Q což znamená, že pes musí 20x získat Q z obou běhů (Standard + Jumpers) v jeden den.

Když jsem čekala na výsledky druhého běhu, dívala jsem se jak běhají ostatní. I tady se vyskytlo několik na agility ne úplně obvyklých plemen jako např. husky - běhal v úrovni Excellent a docela s chutí, jezevčík, docela hodně německých ovčáků. Také jsem viděla jednoho super rychlého naháčka, hodně šikovných a rychlých sheltií. Pak jsem viděla něco co vypadalo na dálku jako dobrman, ale mělo to divnou barvu, pes byl růžový, chvíli jsem si spekulovala sama pro sebe co jiného by to díky té barvě mohlo být a nakonec záhadu vyřešila startovní listina, byl to opravdu dobrman. Obecně se mi zdá, že spousta psů je dobře vycvičena, ale páníčkové jsou slabým článkem teamu. Je k vidění spousta zbytečných chyb nejen na AKC, ale i na ASCA. Zítra nás čekají ještě dva běhy.

Den dvacátý

Skoro bych mohla včerejší text jen okopírovat. Ráno jsem si trošku dýl přispala, když jsem už věděla, kde se závody nacházejí a jak dlouho nám to přesně trvá tam dojet. Napřed jsme zaběhly Excelent A Standard parkur, čistě a máme poslední Q, které jsme ptřebovaly k získání titulu AX a opět druhé místo. Pak zase chvilku pauza a Excellent B Jumpers - ten jsme si s Trey zaběhly jen tak pro radost neb to byl náš poslední běh tady na americké půdě. Čistý běh, Q a opět desáté místo, jen MACH bodů bylo tentokrát deset. Na jednu stranu mi dva běhy denně přijdou málo, na druhou stranu bylo fajn, že v jednu jsme měly všechno hotovo a mohly jsme odjet. Žádné čekání na vyhlášení výsledků, panuje tady v tomto směru samoobslužný servis. Kokardy i případné ceny jsou volně k dispozici, jen je potřeba si k nim najít příslušný štítek s výsledky, který pořadatelé vytisknou a nalepit ho na zadní stranu.

chtěla jsem vyfotit Trey se všemi kokardami, ale silný vítr byl proti

Pak jsme se vydaly směrem na jih, abych si splnila ještě poslední přání, které jsem v rámci zdejšího pobytu měla. Houston se nachází u oceánu a moc jsem chtěla alespoň půl dne strávit u moře na pláži. Po konzultaci s "domorodci" jsme se s Trey vypravily na známý ostrov Galveston, který přesně splnil moji představu. Nekonečná písková pláž kam smějí i psi. Napřed jsme se jen tak válely a koupaly a k večeru jsme se vydali na procházku podél pobřeží, hezky courem vodou. Trey už chudák měla vodítka plné zuby - tady se psi musí stále držet na vodítku a na volno si zaběhají snad jen na vlastním pozemku. U vjezdu na pláž sice byla instrukce, že psi musí být na vodítku i tady, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe, moc si z toho lidé nedělali a většina psů byla na volno. Trey si při naší procházce po pobřeží pohrála asi se třemi psy. Nedalo jim vůbec žádnou práci ji k nějaké pěkné honičce přesvědčit, což mě překvapilo, protože ona si většinou hraje jen se psy, které zná, ale asi se potřebovala pořádně proběhnout. Pak jsme se vrátily do hotelu, kde na mě čekal mail od Dottie, že odpoledne v pořádku dorazila domů.

Den dvacátý první a druhý

Dnes se vracíme domů, takže dopoledne sbalit, cestou na letiště jsem se ještě stavila v jednom obchodě koupit poslední slíbenou věc. Před letištěm jsem zastavila u pumpy u které byl krásný borovicový hájek, kde jsme se s Trey ještě naposledy prošly a užily si sluníčka. Pak jsme vrátily auto, nechaly se busem převézt k terminálu ze kterého jsme odlétaly. Při odbavení, jako tradičně v USA nastaly komplikace neb se personál tvářil, že není schopen vyřešit můj požadavek odbavit kufry do Prahy a Trey jen do Frankfurtu. Fakt, že jsem stejným způsobem přiletěla je příliš nezajímal, a dělali ze mně blbce, že to není možné. Přiznávám, že jsem tentokrát ani moc nebojovala a radši se smíříla se stěhováním zavazadel a Trey po letišti ve Frankfurtu. Prostě Lufthansa už není to co bývala a myslím, že pokud bude nějaké příště, bude to s jinou společností.

Po příletu do Frankfurtu se kufry nečekaně objevily dřív než kennelka s Trey a když se Trey stále neobjevovala, rozhodla jsem se jít napřed odbavit kufry na další let a pak se pro Trey vrátit. Díky anabázi cestou tam, jsem věděla, že se můžu do tohoto prostoru znovu vrátit což třeba na pražském letišti není možné. Rozhodně jsem nehodlala protahovat Trey pobyt v bedně a tak jsem si došla k oné přepážce, kde se odbavují zvířata, fronta tam nebyla, paní na přepážce se velmi divila, že mi v USA neposlali kufry až do Prahy a ani mě nevyhnala, když jsem ještě neměla s sebou psa na odbavení. Jakmile jsem se zbavila kufrů, rychle jsem se vrátila pro Trey, která už čekala u příslušné přepážky a jakmile mě uviděla dávala velmi hlasitě najevo, že má radost a chce okamžitě ven. Měly jsme asi 45 minut než jsem ji musela naposledy odbavit, takže jsme vyrazily ven. Fuj tam, ale byla zima. Konečně došla řada na mikinu a bundu, které jsem s sebou celou dobu vláčela. Došly jsme na osvědčené místo, kde si Trey mohla ulevit. Pak dostala napít a chvíli jsme se procházely než nastal čas ji zase odbavit. To už proběhlo celkem splavně. V Praze byly kufry opět dřív než Trey, ale karusel s kufry byl až u východu, takže jsem si napřed počkala na Trey. Ani nevím jak jsem to všechno dostala ven z letištní haly na parkoviště, kam pro nás obratem přijela kamarádka Martina, které tímto děkuji za pomoc.

Doma jsem zjistila, že se mi ve Frankfurtu podívala kontrola do kufru. Nelíbily se jim zapalovače, které tam byly už od prvního letu z Prahy a nikoho do teď nezaujaly. Až na posledním úseku naší cesty si najednou někdo vzpomněl, že budou pravděpodobně v zavazadlovém prostoru strašně nebezpečné. Že jsem na ten stejný let prošla s dalšíma dvěma v ledvince přímo na palubu bylo OK. Stejně tak bylo zajímavé, jak každá letištní kontrola pracovala rozdílně, pokaždé je zaujalo něco jiného, ten chtěl vyndat notebook z obalu před rentgenem, ten ho vyndat nechtěl, třetímu se zdálo, že v tom obalu mám moc kabelů a chtěl je vidět, v jednom rámu jsem pískala, ve druhém v přesně stejném oblečení jen bez tenisek jsem nepískala - někde jsme si museli sundat i boty a dát je do rentgenu, někde jsme si je mohli nechat.

Byl to úžasný výlet, který jsme si obě moc užily. Máme za sebou skoro 20 dní pobytu v USA, začínaly jsme na severozápadě a skončily jsme na jihovýchodě země, dohromady jsme strávily v letadlech kolem 29 hodin, najezdily jsme autem přes 1700 km, běželi jsme 27 běhů, vlastně "jen" 26, ten jeden jsme nestihly, získaly jsme celkem 19 Q, Trey se zúčastnila 10-ti výstav, udělaly jsem si rekord, který asi hned tak nepřekonáme, když byla Trey v jeden den dohromady 5x ve výstavním kruhu na dvou místech vzdálených od sebe 70 km, přivezly jsme si nové tituly z výstav: AKC Winners Bitch a získaly jsme pár bodíků na AKC Championa, Best of Opposite Sex, Veteran Best of Breed, z agility AKC tituly: OA, AXJ a AX, z ASCA agility: RS-E a také jsme absolvovaly s velkou pochvalou AKC CGC test. Jo a taky se stalo něco neuvěřitelného, za celou dobu mi Trey neskočila ani jednu zónu, takže když se chce, tak to jde ;-). Trey to všechno zvládla s přehledem, vezmu-li v úvahu, že začátkem roku dala život 7-mi štěňatům o které se velmi pečlivě starala, a to příští týden oslaví osmé narozeniny.

Doufám, že se mi ještě podaří časem zpracovat alespoň pár fotek a přidat je sem.

Závěrem chci všem poděkovat za milé mailíky, které jsme během naší cesty dostávaly.

Tyto stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 bodů a vyžadují prohlížeč podporující JavaScript.
Použití jakéhokoliv materiálu z těchto stránek pouze se souhlasem autora!
Copyright © Martina Hodková, 2010

Naposledy změněno: 6.12.2010