Nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o jeden mail, který mi přišel začátkem února 2012. Tomu říkám hluboké nadšení pro věc. Holky máte můj obdiv :-)

Ve dnech 27.-29.1.2012 jsem se s Androu zúčastnila lavinového kurzu naší brigády. Akce se konala v drsných horských podmínkách v chatě Děvín 3,5 km nad Pecí p.Sn. ve výšce 1200 m n.m. Soustředění bylo zaměřeno především na posílení kondice psů i psovodů a na seznámení psů s jinou formou vyhledávání osob i cadaveru v lavině. Z místa srazu na parkovišti v Peci nás 2 km vyvezla do Modrého dolu i s bagáží a se psy rolba. Pak jsme museli šplhat s batohy na zádech a se sněžnicemi na nohou 1.5 km do velmi "neslušného" kopce. Všude byly haldy sněhu a bez sněžnic by byl člověk naprosto odvařenej. Psi mají kliku, že mají čtyři nohy, ale i tak se místy propadali lehce do závějí, a pak volili taktiku pohybu buď přískokem nebo plížením vpřed :-) Jelikož si člověk vláčel nahoru v batohu vše, co potřebuje na přežití po 3 dny ve sněhu včetně spacáku a jídla, tak jsme každý měl tu zátěž poměrně značnou. Navíc jsme šli nahoru v pátek v noci (bylo cca 21h, když jsme vyrazili do kopce), pěkná kosa, minus 12 stupňů (alespoň podle posledního měření dole v Peci :-)) Když se naše horská karavana dostala k chatě, bylo asi půl jedenácté a zjistili jsme, že z chaty je vidět v podstatě jen první patro a střecha. Kolem chaty bylo prý přes 3 m navátého sněhu. Abychom se dostali konečně dovnitř, bylo nutné vyhrabat cestu ke dveřím, čehož se naštěstí ujali chlapi. Hned se zatopilo v kamnech, uvařil čaj a pak jsme zalezli do vymrzlých spacáků.

Jak v sobotu, tak v neděli jsme měli naprosto ideální podmínky pro trénink psů i pro nás. Svítilo slunce, bylo nádherně, i když zima asi minus 10, ale vůbec nefoukal vítr (pouze jemný vánek). Kamkoliv člověk vylezl z chaty, propadl se do sněhu, takže zával byl hned :-) Sice kousek od chaty skutečně padají laviny, ale po dobu našeho pobytu žádná skutečná naštěstí nespadla. Psi museli při nácviku vyhledání opravdu velmi tvrdě pracovat, protože se trénovalo buď směrem dolů ze svahu nebo zase nahoru do prudkého kopce (ono to ani jinak nešlo :-)) Chudinka Andra než poznala, zač je toho loket, se při prvním nácviku lehkého vyštěkání (osoba zmizela cca 30 m od nás do závějí pod smrky) vrhla z kopce dolů jako o život, jelikož nefoukalo, strom přeběhla a upalovala dalších asi 100 m dolů. Já na ni křičím a ona někde zcela zmizela. Myslela jsem si, že je po ní, že někam zapadla. Po několika minutách volání ji najednou vidím, jak se s vyplazeným jazykem škrábe tím prudkým svahem závějemi nahoru. Kousek ode mne zapadla vysílená do další hluboké závěje pod stromem a nemohla nahoru. Musela jsem ji pomoct se vyhrabat. No a když se konečně dovlekla k osobě s dobrotami a milovaným kroužkem, tak si tam lehla a nebyla schopná ani štěkat :-) Po této zkušenosti už lépe promýšlela strategii pohybu v hlubokém sněhu spíše pár skoků vpřed a větření než bezhlavý úprk někam. S vyhledáváním osob a značením ve sněhu jinak psi problémy neměli. A to tam byli včetně Andry v podstatě všichni, kteří ještě v takovém terénu a v takových podmínkách nikdy nepracovali.

Líbilo se mi, že neměli ani problémy s navětřením cadaveru. Byly totiž opravdu ideální podmínky (nadýchaný sníh, žádné mrazivé tvrdé plotny).

V neděli odpoledne nás čekala další fáze fyzického tréninku psů i psovodů (z pohledu mnohých to bylo spíš týrání lidí :-)). Naložili jsme si nadité batohy zase na záda a ve sněžnicích šli prudkým svahem zase dolů. Tentokrát však žádná rolba na půlku cesty, pěkně po svých až k autům na parkovišti, takže 3,5 km. Ale mně se šlo docela dobře. Jelikož jsem měla hůlky, o které jsem se mohla opřít, neztrácela jsem kvůli batohu rovnováhu a nepadala neustále do závějí. Dokonce jsem dorazila dolů jako první - těšila jsem se totiž hrozně na teplé jídlo :-)

I když byly podmínky z pohledu našich městských vymožeností drsné (v chalupě byl jen suchý záchod, tekla jen ledová voda v korýtku z potoka, nebyla žádná restaurace na blízku :-)), mně se tam líbilo a doufám, že Andře taky. Kromě toho, že se mohla od rána do večera válet ve sněhu, což je její oblíbená činnost, tak se taky ráda rozvalovala v kuchyni u horkých kamen. Bylo moc fajn, že nás tam bylo 12 a všichni psi se po tréninku sušili v kuchyni a všichni se úplně perfektně snášeli, všeobecně obcházeli stoly a stolovníky, nechávali se drbat a pak si spolu hráli nebo polehávali pod stolem či na lavicích.

Určitě se příští rok na toto místo a na lavinový kurz vypravíme znovu.

A samozřejmě pro představu i pár fotek

Tyto stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 bodů a vyžadují prohlížeč podporující JavaScript.
Použití jakéhokoliv materiálu z těchto stránek pouze se souhlasem autora!
Copyright © Martina Hodková, 2012

Naposledy změněno: 4.4.2012