Diandra

 

Historie chovu v ČR a naší chovatelské stanice

Historie chovu australských ovčáků v naší zemi je zatím poměrně krátká. V lednu 1995 jsem dovezla první zástupkyni tohoto plemene do ČR. Je to, dnes už starší dáma, červeno-bílá fena Ch.Vore's Crazy Cassandra. Mým hlavním zájmem vždy bylo a je agility. Hledala jsem nějaké vhodné plemeno. Bohužel v této době bylo velmi těžké získat jakékoliv informace o australanech. Internet byl v plenkách a přístup k němu měl málokdo, tedy alespoň já ho neměla. Netušila jsem, na co všechno je nutné si dát pozor, jaké jsou ty správné otázky, které by se měly chovatelům klást. Chtěla jsem australského ovčáka a samozřejmě nejlépe ze země původu, tedy ne z Austrálie (jak by si člověk odvodil od názvu plemene), ale z USA. Nakonec se vše povedlo a já měla doma Andru. Teprve potom jsem začala objevovat svět tohoto báječného plemene, ovšem hodně věcí o kterých mluvili další majitelé, které jsem postupně objevovala v Evropě i USA, příliš nekorespondovaly s tím, co jsem měla doma. Postupem času jsem se dozvěděla, že moje Andra pochází z tzv.puppymill nebo-li továrny na štěňata. Chovatelé tohoto druhu, lépe řečeno množitelé, se nestarají o jakoukoliv kontrolu zdraví apod., takže Andra nepochází z příliš pečlivé selekce chovného páru tak, jak já si ji představuji. Také díky tomu jsou její kyčle 4/4. V lednu 2002 se její stav natolik zhoršil, že bylo nutné provést resekci jedné kloubní hlavice. A podle veterinářů to asi časem nemine ani druhý kloub.

Dospěla jsem k názoru, že australský ovčák je plemeno, které si opravdu zaslouží pozornost a které vyhovuje mému založení a potřebám a proto mě moje prvotní negativní zkušenost neodradí. Stále jsem se hlavně chtěla věnovat agility a tomu jsem přizpůsobila hledání dalšího australáka. Tentokrát jsem ale chtěla psa, protože po předchozí zkušenosti s mým prvním psem (sheltie) bylo jisté, že se mi prostě lépe pracuje se psy než s fenami. Tak jsem se tedy vrhla do hledání australáka s pocitem, že už všechno vím – jak se správně hledá a na co bych si měla dávat pozor. Jak jsem byla naivní! Dnes, kdy vím zase „o několik let víc“ mám stejně pořád pocit, že se musím ještě sakra učit a vlastně mi dochází, jak jsem tenkrát měla šťastnou ruku.

Vzpomněla jsem si na psa, kterého jsem viděla v Holandsku a který zcela splňoval moje představy o tom, jak má vypadat australský ovčák po všech stránkách - byl to Jack (Ch.War Paint of Imagineer). Napsala jsem tedy chovatelce do chovatelské stanice HOF Imagineer v Ohiu. Zjistila jsem, že shodou okolností má právě štěňata, kterým bylo cca 5 týdnů. Samozřejmě jsem kontaktovala i jiné chovatele, ale tento vrh se mi líbil nejvíc. Po velmi intenzivní e-mailové korespondenci jsem dostala na výběr mezi blue-merle a červeným psem. Oba byli s bílými znaky bez pálení. Rozhodla jsem se, že chovatelku navštívím a pokud se mi jeden z nich bude opravdu zamlouvat, odvezu si ho domů. V dnešní době je to nepředstavitelné, ale od tohoto rozhodnutí uplynul přesně týden a já seděla v letadle s vízem, dovozním povolením na psa a prostě vším nezbytným. Bylo naplánováno, že přiletím do města, kde se konala AKC výstava a agility, takže jsem měla možnost vidět oba rodiče "v akci". Otce štěňat ve výstavním kruhu a matku závodící v agility. Návštěva takovéhle akce pro měla byla samozřejmě úžasným zážitkem. Večer po výstavě jsme jely s chovatelkou domů a já se těšila, že JE konečně uvidím. Přijely jsme dost pozdě večer a už jsem neměla šanci si štěňátka příliš užít, ale aspoň jsem je oba viděla. Přiznám se - moje srdíčko už přijelo nakloněno více blue merle psovi neb jsem již měla Andru, která je červeno-bílá a chtěla jsem tedy jinou barvu. Tomu se musím už také smát, protože to poslední, co by mně dneska na jakémkoliv psu zajímalo, je jeho barva. Další den jsme s chovatelkou jely, na moje přání, na herding clinic (výcvik pasení), protože jsem chtěla konečně zjistit, o čem to pasení vlastně je, jak se to učí, jaké se používají povely a vůbec nasbírat co nejvíce u nás tak nedostupných informací. Obě štěňátka samozřejmě jela s námi, abych si je mohla pořádně prohlédnout a pozorovat jejich chování. Začínala jsem se přiklánět k rozhodnutí, že ten modrý pejsek, pro kterého jsem se rychle pokoušela vymyslet nějaké jméno, pojede se mnou. A on se choval tak, jako by si tím byl naprosto jistý. Jistota a víra v sama sebe mu mimochodem zůstaly do dneška :-))) Měla jsem k dobru ještě jeden den, kdy bylo naplánováno, že ho více méně strávíme "doma", takže jsem měla spoustu času nejen na štěňata (v tu chvíli byl ještě pohromadě celý vrh, kromě jedné feny), ale i na oba rodiče a dokonce i babičku. Naprosto ideální situace. Večer jsem chovatelce oznámila, že si odvezu toho blue-merle psa. Byla před námi poslední noc a další den jsem už měla rezervovaný zpáteční let. Během letu jsem se rozhodla, že ta modrá kulička co tak strašně nechtěla být v přepravní tašce během letu, bude Ricky. Za zmínku z této cesty ještě stojí náš přestup v New Yorku, kde jsme museli několik hodin čekat na další let. Chtěla jsem jít s Rickym někam na vzduch, abychom se oba protáhli před dlouhým letem, ale bohužel kolem letiště byl pouze beton a velký dopravní ruch. Tak jsem tedy Rickyho aspoň vyndala z přepravní tašky, vzala si letištní vozík, tu část na kabelky vystlala bundou a tak jsme projeli celé letiště křížem krážem, než jsme se dočkali doby našeho dalšího letu. Nutno podotknout, že Ricky vzbuzoval velkou pozornost a tak jsem měla nějaké rozptýlení a báječnou možnost si ještě trochu pocvičit angličtinu.

Ricky byl do plemenné knihy ČMKU zapsán pod číslem 2.

Když jsem dovezla Andru, myslela jsem, že se musím přihlásit do KCHMPP a tak jsem tam prostě vstoupila. Po dovozu Rickyho jsem začala hlouběji pronikat do organizace české kynologie a zjistila jsem, že moje představy o tom, jak by se mělo chovat plemeno australský ovčák v naší zemi, se zásadně liší od názorů představitelů tohoto klubu a není možná shoda.

Po zkušenostech se zdravotními problémy Andry jsem dospěla k názoru, že je lepší chovat na kvalitu a ne kvantitu. Nebudu popisovat ani komentovat veškeré peripetie, ale podařilo se mi aspoň dosáhnout toho, že plemeno australský ovčák se také chová v Klubu australských a belgických ovčáků, jehož představitelé i valná většina členů zastává stejný názor jako já. Uvědomuji si, že za současného počtu jedinců tohoto plemene v ČR, to není ideální stav, ale každý potencionální chovatel či majitel má možnost volby, který způsob chovu je mu bližší. Informace o KABO najdete na http://www.geocities.com/KCHBO/ .

Během této doby se mi také doneslo, že někde za Prahou (měla jsem samozřejmě jakous takous specifikaci) jsou lidé, kteří mají také australské ovčáky a chovají koně. Jednou jsem v těchto končinách byla na závodech agility a tak jsem se cestou domů rozhodla, že se pokusím je najít. Moje hledání bylo úspěšné a rázem se počet australských ovčáků u nás zdvojnásobil. Petra Varhanová se časem stala mojí kamarádkou a její černá trikolorní fena Billie dovezená z Itálie byla v plemenné knize ČMKU zapsána pod číslem 3 na jaře roku 2002. S jejím blue merle psem Chiefem to bylo trochu složitější, protože měl pouze ASCA rodokmen, ale nakonec se dobrá věc podařila a Chief byl do plemenné knihy zapsán pod číslem 5. Pod číslem 4 byla mezitím zapsána jeho sestra Beckie, která vzápětí odchovala pod hlavičkou KCHMPP vrh. V době kdy se tento vrh narodil, byla také nakryta fena Billie pod záštitou KABO a otcem nebyl nikdo jiný než zde dříve zmiňovaný Jack.

V roce 2003 bylo do plemenné knihy zapsáno dalších 5 australáků (4 importy a 1 mladší sestra Chiefa a Beckie). Z těchto importů stojí opravdu za zmínku fena zapsaná pod číslem 22, dovezená z Kanady. Rodokmen této feny je velmi hodnotný po pracovní stránce.

Dále mezi zmíněné importy patří i moje další červená fena Trey, tentokrát trikolorní, dovezená opět z USA. Po déle než ročním pečlivém hledání jsem ji dovezla v únoru 2003. Že se pečlivý výběr štěněte opravdu vyplatí (se můžete přesvědčit na její vlastní stránce pod Naši psi) dokazuje nejen ona, ale i zatím poslední zapsaný zástupce plemene australský ovčák v české plemenné knize pod číslem 25 jménem Rusty, který patří mojí další kamarádce Majce Weberové. Majka mě se svým přítelem poprvé kontaktovala před lety s tím, že by si jednou chtěli australáka pořídit, až přijde vhodná doba a hlavně hledali informace o tomto plemeni. Na začátku roku 2002 přišli s tím, že jsou již připraveni. Začali jsme hledat společně a výsledkem byl nejen vznik našeho přátelství, ale také red-merle pes Rusty z velmi známé chovatelské stanice s dlouholetou tradicí Las Rocosa. Vím, že na konci srpna 2003 byla do ČR ještě dovezena blue merle fenka z Německa, která však zatím nebyla zapsána do plemenné knihy.

informace jsou aktuální ke dni 26.října 2003 tak, jak je mi známo

 

Tyto stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 bodů a vyžadují prohlížeč podporující JavaScript.
Použití jakéhokoliv materiálu z těchto stránek pouze se souhlasem autora!
Copyright © Martina Hodková, 2004-2010

Naposledy změněno: 05. 08. 2005
 

 

 

 

[CNW:Counter]